Deník z karantény, den třicátý první. Zuřivěji než čínský bacil teď řádí příroda. Jára mocně táhne ven. Ono taky trčet stále doma není moc k vydržení.
Slovy v úvodu však v žádném případě nechci nabádat k přílišnému uvolnění. Je třeba ještě vydržet, opatrnost a trpělivost se v těchto chvílích určitě vyplatí.
....
...
https://www.youtube.com/watch?v=TkSJ0BzjCnE
...
...
...
...
Mezi vší tou jarní idylou se dějí věci podivuhodné. Včera mě hluboce dojalo zázračné prozření pana ministra Hamáčka, který naznačil, že vláda asi v nejbližší době začne zkoumat, jaké jsou možnosti českých výrobců produkovat a dodávat potřebný zdravotní materiál.
KUDLA, (to abych nebyl sprostý), TO MĚLI ZKOUMAT A PŘIPRAVOVAT UŽ V LEDNU !!!!
Nemluvě o tom, že ty šílené miliardy, které jsme nalili do bezedného krku totalitní Číny za předražené a nekvalitní pomůcky, budou chybět zde. Mohly se třeba už počátkem února začít rozumně vkládat do rozvoje našich výrobních kapacit, například včas uzavřenými kontrakty s českými firmami na dodávky zdravotního materiálu. Což by podpořilo výrobní aktivity zde v Česku a odrazilo by se to také na daňových výnosech. Namísto toho se u nás výroba mnoha firem zastavila nebo vážně utlumila. Ale produkce zdravotnického materiálu by se zastavit nemohla. Takhle si budeme naříkat na krizi z útlumu a stejně nakonec budeme muset investovat obrovské prostředky na nový start ekonomiky a na podporu živnostníků. Zatímco kdyby stát nezaspal a včas podpořil právě tu nezbytnou výrobu tolik potřebných věcí pro zdravotnictví, mohla aspoň určitá část naší ekonomiky mezitím prosperovat a v konečném součtu by nepotřebovala později, ex post, státní subvence na rozběh.
Socialistická (kryptokomunistická) centralizovaná státní ekonomika vždy končí podobnými průšvihy. Viz známý Churchillův bonmot, že kdyby na Sahaře zvítězil socializmus, brzy by se tam musel dovážet písek. Naše vláda ignorovala domácí výrobce, nevsadila včas na jejich rozumnou podporu a namísto toho masivně dováží zdravotnický materiál za těžké miliardy. A teprve, když smlouvy s Čínou končí, se najednou "Stáňa a Vláďa" probouzí jako Šípková Růženka. Prý asi začne zkoumat, zda by mnohé z těch velepotřebyných věcí nešlo vyrábět doma. Nevím, soudruzi, co teď chcete "zkoumat", když pomalu celá země vyrábí roušky na koleně. Příkladem budiž paní doktorka, vedoucí oddělení, která doma, unavená po náročné šichtě, šije velkodušně a obětavě roušky pro zdravotní sestry, protože si váží jejich práce a záleží jí na nich.
A v takové situaci vláda KONEČNĚ! začne přemýšlet nad tím, zda bychom si potřebný zdravotnický materiál neuměli vyrábět sami.
Takže to v souhrnu vypadá, že občané naší země jsou schopní se domluvit sami mezi sebou a naši "po čínsku od lidí vzdálenou" vládu téměř k ničemu nepotřebují.
...
...
...
...
...
Řezán
keř
co prorůstal do staré zdi
Chvěl se
nechtěl ani jeden výhon dát
Smyslem chvění
a bodajících trnů
bylo hnízdo
V něm tři zelenavá vejce
naděje... život...
A ze střech
ptačí křik:
"Co je ti po keři
co je ti po zdi
Zmiz
neruš
už jdi!"
...
...
...
...
"Už kolik dní
stromy mají svátek
Zmámeně stojí v trávě
rozsvíceny
Jen po kotníky ve vlažné hlíně
v tom nekonečném brodu
proměn všech
Jak moc chtěly by na druhou stranu...
k podobám vzdušným
flétnově stoupajícím
k včelce,
k hlasu zemřelých..."
(Jan Zahradníček, z cyklu Rouška Veroničina)
...
...
...
...
