Jsem rád, že dnes probíhají vzpomínkové akce na Václava Havla, je to zcela právem. Sám nemám potřebu jít do průvodu, vzpomínky nemusí být masové. O to nejde. Národ je velký také tím, do jaké míry je schopen úcty.
Na osobnosti, které mám rád, si vzpomenu mnohokrát během roku. Výročí, která se váží k jejich životům a osudům, pak pro mne nejsou ojedinělou příležitostí.
A tak při dnešní vzpomínce na Václava Havla rád připomenu velmi dobře napsaný blog Tomáše Vodvářky a zapíšu několik paralelních příběhů. In memoriam.
.......
Básník, který nesměl mít ani tužku
a básník, který hledal pokoj v duši
.......
Václav Renč byl komunistickým režimem vězněn 11 let. (Co je to za ohavný režim, který by věznil básníka byť jen jeden jediný den?) Podle vyprávění Renčova syna Ivana bylo pro jeho otce ve vězení největším utrpením, že nemohl psát. Nesměl vlastnit ani tužku a papír! Mezi všemi možnými surovostmi dozorců, nelidským zacházením, hladem, zimou a korekcemi viděl básník jasně, že nejhorším zlem je ubíjení lidského ducha.
Když se Václav Renč v roce 1962 vrátil domů, velice ho trápila tragická proměna společnosti za tu dobu, kdy z ní byl vyrván. Jak byli lidé v naší zemi vinou komunistického "vládnutí" proniknutí strachem a skepsí, jak byli skleslí a ubití na duchu. Ale Václav Renč, jak vidno z jeho díla, se ubít nedal.
"Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou" (Mt 10,28)
- Vzpomenu také příběh z osobního svědectví slovenského malíře Ladislava Záborského, který byl ze zvůle komunistického režimu vězněn čtyři roky. Doma přitom zůstala jeho manželka sama se třemi malými dětmi. "Za nocí, kdy jsem zimou a hlady nemohl spát, jsem skládal básně a snažil jsem se zapamatovat si je. Ráno na umývárce jsem je psal prstem do špíny na dně žlabu. Mnohé z nich jsem si tímto způsobem zapamatoval a přinesl pak domů uložené ve svém nitru". Pan L.Z. mohl sbírku svých básní z vězení oficiálně vydat až po roce 1990, za svobodných poměrů.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdosi tluče na bránu kláštera. Mnich otevře a ptá se: "Co chcete?"
"Najít pokoj" odpovídá příchozí.
Tím příchozím byl Dante Alighieri. Hledal útěchu po smrti milované Beatrice a pobýval pak nějakou dobu ve františkánském konventu Santa Croce ve Florencii, kde se vzdělával v teologii a filosofii.
(možný zdroj například zde)
V raném díle La Vita Nuova Dante zmiňuje, že zahlédl věci natolik krásné a podivuhodné, že se zařekl nepsat o nich nic až do té doby, než v té věci najde veškeré dostupné vzdělání a vědomosti.
Dante měl pohnutý život, z Florencie musel utéct (resp. nesměl se vrátit) a žil pak jako psanec. Našel na chvíli bezpečí u vládců města San Leo, ale i odtamtud musel uprchnout, když unikl jen o vlásek florentskému vražednému komandu Zemřel ve vyhnanství v Raveně, kde dokončil Božskou komedii a kde je také pohřben. Avšak i Florenťané, kteří svému rodákovi ukládali o život, se rádi hlásí k jeho odkazu a světovému věhlasu. V roce 1829 mu pořídili symbolický náhrobek v kostele Santa Croce.
Komedií, která není příliš božská, se stalo, že Florenťané v pozdní lítosti chtějí "svého" básníka zpět. Chtějí zpět toho, jemuž za života návrat domů neumožnili. Prý dokonce usilovali o svolení města Raveny k přemístění ostatků. Světská sláva a vděčnost bývá často jaksi "úplně jiná", než by to podle normálního rozumu a normální lidské úcty mělo být.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dovětek pod čarou.
Dante Alighieri zmínil v Božské komedii císaře Jindřicha VII. Oba žili v přibližně stejné době. Běžně vzdělaný člověk v Evropě však má výrazně větší povědomí o tom, kdo je básník Dante. Kdo si vzpomene na jména mocnářů té doby? A neplatí něco podobného i pro dnešek?
.......
