Po skončení druhé světové války se Vatikán chtěl zúčastnit na mírových jednáních, ale Stalin to odmítl s posměšnou poznámkou: "Kolik má papež divizí?" Když Stalin v roce 1953 zemřel, Pius XII. poznamenal: "Teď je uvidí".
...
Konce diktátora prý byly neradostné... Opuštěnost v agonii, neadekvátní lékařská pomoc... (čtěte např. zde) Lékaři měli strach ošetřovat ho. Děsili se, že kdyby se paranoidní, nevypočitatelný a krutostí proslulý vládce probral, tak prvními, na kom by si nelítostně chladil žáhu, by byli oni. A "věrní" měli úplně jiné starosti. Byly to starosti vlčí smečky: boj o moc, horečná snaha najít ve Stalinově pracovně kompromitující dokumenty, atd.
...
Pius XII. zemřel o pět let později, v roce 1958. Vím, objevila se proti němu obrovská pomlouvačná kampaň a jeho působení v době války bývá hodnoceno rozporuplně. Je jen dobře, že nynější papež František rozhodl, že v roce 2020 budou odtajněny archivy týkající se činnosti Pia XII. v době války. Je to určitě správné i proto, aby promluvila fakta a nebyly dál šířeny dohady. Ale o tom jsem až tolik psát nechtěl. Prostě, pro každého z nás platí upozornění Memento mori.
"Mysli na to, že ti při posledním soudu promítnou všechny tvoje vtipy", řekl prý Charlie Chaplin.
____________________________________________________________________
Druhá část (rovněž k tématu memento mori)
Řekl jsem si, že jednou napíšu něco o životě a odchodu svého dávného kamaráda ze školních lavic. Byli jsme po dlouhá léta dobří přátelé. Jezdili jsme spolu na prázdninové výpravy stopem, na čundry v krásné přírodě Českého ráje, měli jsme v mnohém podobné zájmy. Byl sympaťák obdařený šarmem a inteligencí, mimořádnou zručností a také výtvarným talentem. Až potom, někdy po maturitě se naše cesty přirozeně rozešly, každý jsme žili někde jinde, v úplně jiném koutu republiky a také v jiném světě. Oženil se, vzal si dceru nějakého vlivného komunistického funkcionáře. Pár let dělal kariéru, ale mezitím začal pít a dělat stále větší průšvihy. Nakonec se mu rozpadlo manželství, ztratil tím podporu tchána a bylo po kariéře. Když přijel na sraz spolužáků, mlčel o svém životě, moc o tom nemluvil. Jen z různých kusých náznaků se sem tam něco skládalo do mozaiky. Nikdy jsem ho nesoudil a zůstala stále mezi námi silná stopa dávného přátelství. Žil hodně dobrodružně, snad byl i nějakou dobu ve vězení. Fakt nevím všechno, nikdy jsem se neptal na věci, o nichž sám mluvit nechtěl. Na jednom ze srazů mi řekl, že stále hledá, že dokonce jel sám na vlastní pěst do Izraele a potuloval se v tamní krajině trochu jako poustevník... Prý v té zemi potkal množství neuvěřitelně dobrých a laskavých lidí, kdekoliv. I mezi lidmi žijícími nomádským životem v poušti.
Po smrti otce se ujal rodinného hospodářství. (Jeho otec byl soukromý zemědělec, který byl v 50. letech ve vězení a vrátil se odtamtud se značně podlomeným zdravím). A tak můj kamarád pracoval na hospodářství velice tvrdě, možná až vášnivě... Snad si to sám tak uložil jako určitou kompenzaci za bolesti svého života a za bolesti rodiny. Snad, snad jako pokání. Zemřel náhle na selhání srdce. Napsala mi o tom až za nějakou dobu jeho maminka, když mezi jeho věcmi našla moji adresu. A velmi si dala záležet na jednom sdělení, bylo to z jejího dopisu cítit. Že její syn zemřel o velikonočním ránu, na neděli Vzkříšení.
...
Třetí část
Dozvěděl jsem se, že včera (25. března 2019 na svátek Zvěstování Panny Marie) zemřel jeden z blogerů iDNES. Přijal jsem zprávu s pohnutím, přeji mu ze srdce, aby došel pokoje a Božího milosrdenství.
...
...
