''Soudruzi energoprodukčnědistribučníci'' si nádherně snadno zvykli na tučná sousta z roku 2022. Podle symptomů v jejich chování bych řekl, že se u nich vyvinula patologická závislost:
Kompulzivně obsedantní "svaté právo na svatý zisk"
...
Není to tak dávno, co se v naší krásné televizi blýsknul další z bizarních ekonomických expertů (kdovíkdejetelevizevzala). Prý: "Dodavatel energií má nejvyšší morální povinnost, aby z momentální situace vyzískal (rozuměj vytřískal) maximální zisk pro své akcionáře". (Pozn.: týkalo se to jmenovitě roku 2022, který například přinesl ČEZu čistý zisk ve výši 150 miliard korun. Příčinou byla mimořádně šťastná souhra okolností. Česko je čistým vývozcem el. energie, kterou doma ve svých zařízeních vyrábí za zlomek cen ve vztahu k cenám na světových burzách. Což je samo o sobě skvělé, můžeme naše producenty energie chválit za šikovnost, či aspoň jim blahopřát ke štěstí tak příznivých okolností.)
Ale pozor, u výše zmíněného "experta" natož u geniálních ekonomických redaktorů (kdovíkdejetelevizenašla) se nikde ani v náznaku neobjevila zmínka o naprosto paritní morální zodpovědnosti vůči zákazníkům. Odkud pochází onen svatý maximální zisk pro akcionáře? Z kapes zákazníků! Pracovník ekonomické redakce, který nechápe důležitost vyvážených vztahů mezi ekonomickými subjekty a není hned v přenosu schopen vznést potřebnou námitku, tam nemá co dělat.
Tíha vysokých cen energií na světových trzích dopadla na nás na všechny. Domácnosti, firmy i živnostníky. Situace se řešila zásahem vlády. Dočasným odpuštěním příspěvku na obnovitelné zdroje a zastropováním cen. Pro domácnosti to znamenalo, že cenový skok sice byl drsný, ale plus mínus se to nějak přežilo. Kdo mohl, začal šetřit.
Zastropování se nakonec ukázalo jako tragické ve chvíli, kdy ceny energií na světovém trhu rychle klesly (například ceny plynu, u nichž se argumentuje, že právě ony zásadně ovlivňují cenu el. energie na trhu, byly již v květnu 2022 zpět na úrovni z května 2021). Dodavatelé absolutně nespěchali s adekvátním snížením pro zákazníky v Česku. Využili k tomu existenci vládního stropu, který se najednou ukázal jako pro ně výhodný - znatelně vyšší, než dosažitelné tržní ceny. A prý, že je to košer: "Vláda zastropovala, my se toho loajálně držíme".
Tím se dostávám k "významné škubní síle". Když máte na trhu jednoho silného hráče anebo kartel dvou-tří silných hráčů, nastává problém. A když jde o komoditu jako energie, kterou zákazník chtě-nechtě musí koupit, je zaděláno na hrátky bezbřehé zvůle.
Z významné tržní síly se stává významná "škubní síla" umožňující bezbranné zákazníky dle libosti odrbat. To samo o sobě je nebezpečným narušením demokracie, když občany de facto ovládá jakýsi ekonomický monopol a svévolně jim cosi diktuje podle svých nároků. Může z toho vzejít i velká nerovnováha, sociální napětí, voda na mlýn extrémistům a ohrožení demokratických poměrů v zemi. (Mimochodem antimonopolní úřad vypadá v této hře jen jako takový bezzubý srandovní domeček, který sice platíme z daní, ale je nám to k ničemu. Může se zrušit, aspoň státní rozpočet ušetří.)
Souběh několika významných škubních sil ve strategicky důležitých odvětvích (potraviny, elektřina, plyn, ropné produkty) je pak krajně problematický a znamená pro stát bezpečnostní riziko.
A kromě toho, například dodávky energií mají významnou dimenzi veřejné služby a není vůbec dobré, aby byly vydány napospas "volné ruce škubu".
Důsledky: Krachují firmy výrazněji závislé na dodávkách energií. Krutě to odnesly například sklárny. "Skláři nebudou mít co žrát!" (viz hláška z filmu Pelíšky) Slapová vlna se projevuje i na teď aktuálně probíraném krachu oceláren, které, přestože tam je pozadí složitější, v podstatě končí pro neschopnost platit energie.
Domácnosti krvácejí a šetří, jak to jenom jde. Krachy firem pak mají vícenásobný dopad: Jedním je ztráta daňového výnosu pro stát, druhým je úbytek odběratelů energií, čili v konečném důsledku ztráta pro její dodavatele. Však také si už na to stěžují, že odběr firem i domácností klesá a tím pádem klesá zisk z prodeje. Třetím, velmi vážným dopadem - například v oboru sklářství - je, že definitivně ztrácíme lidi ovládající exkluzivní řemeslo a stejně tak ztrácíme kompletně celé know-how výroby a ušlechtilého zpracování skla.
Ovšem: Naši "distribučníci" si s tím poradí! Protože jsou v zemi významnou škubní silou, mohou si klidně dovolit dál šponovat zákazníky, skokově jim zdražit. Ne sice cenu "silové složky", protože ta celosvětově klesá, zato však vesele zvednou cenu za distribuci dokonce až o 60 procent. Myrnyx dyrnyx, abrakadabra! S genitální výmluvou, že oni si přeci sami pro sebe musí "vyvažovat rizika kolísavých odběrů". Notabene rizika, která si sami zavinili hanebným držením vysokých cen a v důsledku toho likvidací svých tradičních zákazníků.
....................
Závěr:
Chci poukázat na nezbytnost vzájemného vyvažování v ekonomických vztazích, na vzájemnou odpovědnost jedněch za druhé. Zákazník je partner. Jen naprostý idiot nechápe, že když poplení zákazníky ukrutnými cenami, sám na to nakonec dojede..
Na naší straně, jako občanů, je jen třeba chovat se dál šetrně. Rozum a šetrnost je velkou občanskou ctností. Příkladem budiž opatrnost při spotřebních nákupech. Sami prodejci nyní musí velmi zvažovat jakékoliv další zdražování. Jednoduše kvůli zjištění, že se jim zákazníci do obchodu nehrnou.
Kéž bychom nalezli podobný recept i na nenapapané "energodistribučníky".
Chce to šetřit; kromě jiného taky zateplovat; pořídit si aspoň nějaké solární panely, racionalizovat spotřebu energií při chodu domácnosti. Ideální by bylo budovat ostrovní systémy nezávislé na centrální dodavatelské síti. A náš průmysl se bude muset přeorientovat na jiné, době odpovídající technologie a odvětví bez přehnané závislosti a dodávkách energií
Kdysi dávno napsal Ludvík Vaculík na adresu komunistického režimu: "mohli bychom jim vyboulit elektrárny nepotřebou jejich elektřiny". Ale mnohem lepší by bylo, kdyby se monolitní segment dodavatelů začal chovat vůči svým zákazníkům ne z pozice nekontrolované moci, ale naopak: partnersky zodpovědně.
A kéž by nám náš stát pomohl důslednou péčí o zdravé a dostatečně silné konkurenční prostředí.
(Protože stát, to jsme přece my a kdyby nebyl stát náš, k čemu ho pak máme?)
...
...
