Pokud se v nějaké instituci sejde před vánočními svátky vedení se zaměstnanci, je to věc pozitivní a naprosto normální. Tragédie, která se stala, nesmí být dodatečně zneužívána k terorizování lidí, kteří na ní nemají vinu.
...
Není vina pořadatelů a účastníků večírku, že se v tentýž den udála tragická střelba. Ze zásadních a obecně lidských důvodů nelze vůbec takto uvažovat. Jinak by totiž hrozilo spuštění mechanizmů jakési inkvizice osobující si právo kohokoliv kádrovat a fízlovat pod jakoukoliv záminkou. To by znamenalo rychlý návrat do poměrů za komunistické abnormalizace. Dovedeno do důsledků, museli by se urputně stíhat například i organizátoři sportovních akcí, které se v dané odpoledne či večer konaly, jakož i fanoušci, kteří na ně přišli.
MPSV je jedním z úřadů, na které zvlášť dopadá tíže celkových okolností ve světě i doma a kombinace vícero krizových jevů. Znamená to práci nad hlavu a neustálý stres. Je jen dobře, když se koncem roku, v předvánoční době sejdou lidé, kteří tam pracují. Stmelování, přátelská atmosféra, normální člověčina, anebo taky uvolnění různých napětí provázejících práci po celý rok.
Vrcholem "nedorozumění" je kritika ministra, že se na večírek vrátil poté, co se řádně zúčastnil krizového zasedání vlády. Jeho návrat není nic špatného: naopak, je to projev normální zodpovědnosti a normálního vztahu k lidem, kteří na ministerstvu pracují.
Správné věci děláme tragickým událostem navzdory.
Politika se má zlidšťovat, veřejnou službu dělají lidé a dělají ji pro lidi.
Pamatuji olomouckého primátora, který po náročném pracovním výjezdu poseděl večer se zaměstnanci městského úřadu u skleničky vína a hrál na kytaru. Jen ve špatném snu by se snad mohl zjevit nějaký dobrák chtivý primátora za to kamenovat. (Jen mimochodem tehdejší starosta je vedle své profese a veřejných funkcí také zdatný jazzový hudebnik).
.................................................................
Píšu s hlubokou úctou k obětem a k lidem, kteří ztratili své blízké. Také s úctou k akademické obci, která utrpěla trauma, jehož zmírnění bude trvat dlouho. To všechno bolestné, co se stalo, je zároveň traumatem pro celou zemi. V přeneseném smyslu je pak obětí události, která měla svými vnějškovými projevy podobu teroristického činu, celá společnost.
Mně opravdu vyrazilo dech, když ta zpráva přišla a jsem z ní smutný z mnoha důvodů. Taky se mi pak řadu dnů nechtělo nějak příliš mluvit nebo něco psát. A to zvláště z ohledu k lidem, kteří to trauma zažili napřímo. Ale kdyby zrovna tehdy třeba navečer přišla návštěva, přijal bych ji vlídně, určitě bych přátele nezahnal, ať jdou domů.
Do jisté míry chápu i jakýsi pradávný "rituál", kdy lidé ze šoku z tragické události horečně hledají "zástupnou oběť", aby na ni hodili vinu a celé naše trauma. Aby si na někom zchladili žáhu. Chápu, že se taková tendence může objevit, ale nemohu s ní souhlasit.
Úctu k tragicky zesnulým a jejich blízkým projevíme nejlépe tím, že budeme šířit v zemi pokoj a svornost. Jedni druhým přát, spíše posilovat vzájemné vztahy, než co jiného.
Pietní akt s lidským řetězem podaných rukou je obrazem správné odpovědi na zlo. A jsem velmi rád za to, jak lidé v naší zemi reagovali zapalováním svící a dobročinnou sbírkou na pomoc příbuzným obětí. Dobré srdce u nás stále je. Nevymizelo.
