(Na okraj diskusního pořadu Václava Moravce) Lze plíživý nástup totality včas rozpoznat a jak je možné se bránit? Jak vypadá nástup totalitního režimu, kde má kořeny totalitní myšlení, jaká je síla propagandy a manipulace?
Na ČT 24 jsem sledoval v úterý večer (13. února 2018) diskusní pořad s názvem Totalita. Pozvaní byli například socioložka Jiřina Šiklová, historik Jiří Padevět nebo novinář a spisovatel Martin Šimečka. Rozhovor se odehrál v budově bývalého Federálního shromáždění a obecenstvo tvořili převážně mladí lidé. (Záznam zde)
Mrazivě silné bylo čtení vzpomínek lidí, kteří byli v téměř dětském věku kolem 15 let obviněni komunistickým režimem z "vlastizrady". Byli vězněni a týráni při výsleších, atd. Sotva co by mohlo lépe odhalit zrůdnost totalitní moci, než tyto příběhy utrpení nevinných lidí v útlém věku a obraz cynické ukrutnosti těch, kdo zločinnému režimu sloužili.
Únor 1948 patří k nejtragičtějším kapitolám našich novodobých dějin, protože zavlekl poválečné Československo a jeho obyvatele na řadu desetiletí pod brutální cizí nadvládu, jíž byli domácí komunisté obludnými loutkami a zároveň nejeden z nich za to sám krvavě zaplatil při tzv. "čistkách". Gottwald prý dokonce usiloval o to, aby se Československo připojilo k stalinskému Sovětskému svazu a stalo se jednou z jeho republik. O brutalitě a bezohlednosti cizí nadvlády svědčí také rychlost, s jakou jsme měli po kratinké době uvolnění najednou v srpnu 1968 po celé zemi tanky a obrovskou okupační armádu.
Právě vzhledem k dnešnímu dění u nás byl diskusní večer s názvem Totalita naprosto vhodně načasovaný. Doba více než čtyřiceti let nesvobody zanechala hluboké šrámy v duších lidí a v celé společnosti. Což u nás ještě stále doznívá a není doléčeno. Občanská společnost je dosud slabá a zranitelná. Zároveň dorůstají nové generace, které nesvobodu nezažily, nemají o ní dostatečné povědomí a proto nemohou docenit riziko návratu podobných nebo ještě horších časů.
Najednou tu máme velice aktuální hrozbu - ve stínu 70. výročí února 1948! Komunisté se bez sebemenšího studu snaží usednout do vlády. Stále titíž, byť občas v malinko omlazené sestavě, stále prosáklí toutéž ideologií, která je u nás zákonem definovaná jako zločinná. V upřímnost jejich nemastných-neslaných omluv "za chyby minulosti" nevěřím.
Co bylo po únoru 1948 (a co může nastat znovu), o tom mluví nejenom archivy Ústavu paměti národa. Vypovídají o tom osobní příběhy obětí režimu, svědectví života lidí, kteří byli pronásledovaní, věznění v lágrech otrocké práce, umláceni pří výslechu anebo popraveni. Zavíráni do psychiatrických léčeben či vyštvaní ze své vlasti, viz např "akce Asanace".
České televizi a panu Moravcovi velký dík za ten pořad. Je to vynikající počin! Velice doufám, že nezůstane osamocený, že veřejný rozhovor bude pokračovat. Je velice dobře, že byli přizváni mladí lidé a dík za jejich zájem.
..............................................................................................................................................
Chápu dramaturgii pořadu, myslím, že osazenstvo bylo pro první díl hovorů o totalitě vybráno dobře. Přesto mi tam chyběla aspoň jedna osobnost typu jako Václav Malý. Vězeň komunistického režimu, pevná součást předlistopadové občanské opozice, jeden z důležitých protagonistů dění na sklonku roku 1989 a člověk stále plně schopný promlouvat k dnešním problémům s patřičnou kompetentností a osobní integritou.
Považoval bych za velmi vhodné, aby byl příští díl věnován obětem a odpůrcům totalitního režimu z řad věřících lidí. Není vůbec náhodou, že totalitní režimy útočí na víru a na její nositele. Není vůbec náhodou, že bolševický režim v Rusku začal po uchopení moci vraždit kněze a mnichy, bořit kostely a kláštery, atd. Není náhodou, že totalitní režimy útočí na náboženské instituce, v nichž by lidé nacházeli morální oporu při obhajobě své svobody. A není vůbec náhodou, že lidé jako např. kardinál Tomášek nebo premonstrátský opat Heřman Josef Tyl (viz kniha Psancem) a mnozí další byli věznění a pronásledovaní jak za nacizmu, tak za komunizmu.
Je nezbytné připomínat a také v dnešních situacích obnovovat vnitřní svobodu, která vychází z víry. Odtamtud pramenila síla obětí a osobního odporu vůči totalitním režimům. V 80. letech 20. století měli věřící významný podíl na rostoucím odporu společnosti proti komunistické moci. Mohu vzpomenout pouť na Velehrad v roce 1985, petici Augustina Navrátila požadující náboženskou svobodu, kterou podepsalo přes půl milionu lidí anebo události kolem svatořečení Anežky Přemyslovny. A také vůbec nelze pominout skutečnost, jak se lidé naší země ve vypjatých chvílích spontánně shromažďovali v blízkosti sochy svatého Václava.
Demokratická společnost stojí na základech, které sama ze sebe není schopná vytvořit. Jsou zákony, které si sama demokracie nedává a nemůže si je dát. Ale přitom na nich stojí a bez nich padá. Existuje mnohem silnější a závažnější zákon života. Vyšší řád věcí, včetně lidské zodpovědnosti vůči němu, bez nějž bude svobodná společnost stále znovu ohrožená. Nebo ještě lépe, právě při jeho respektování, s jeho oporou a pomocí bude schopná obstát.
............................................................................................................................
