Brežněv, Andropov, Černěnko... Gorbačovova snaha o reformu přišla pozdě. Říši zla nešlo udržet. Narůstající odpor lidí už komunisté nemohli zvládnout. Ukázalo se znovu, tak jako v roce 1968, že komunizmus je nereformovatelný.
...
Motto: "Komunizmus je bití" (Ludvík Vaculík)
Komunistické režimy smetla vůle lidí. K tomu se musela postupně nasbírat velká duchovní energie, takový byl postupný vývoj v porobených zemích včetně okupovaných pobaltských států. Díky Bohu se ve stejné době velmi příhodně objevily na scéně postavy jako Jan Pavel II., Reagan, Gorbačov, Thatcherová, Kohl, atd. Světové osobnosti se mohly zasadit o změnu, protože se opíraly o vůli lidí, o jejich touhu po svobodě.
Všechny tyto okolnosti se mimořádně dobře sešly a bylo by hloupé jedny nadsazovat či roli jiných popírat. Neuvěřitelně perverzní lží je znevažování role těch, kdo se režimu osobně postavili, riskovali vše, byli zavíráni, mláceni, vydíráni, fízlováni, vyštváni ze země, týráni při výsleších... Nebo dokonce umírali (viz Jan Patočka, Pavel Wonka či v Polsku Jerzy Popieluzsko) Nesmí se znevažovat či zpochybňovat občanská statečnost a odvaha disidentů, ruských, československých, německých, polských, maďarských, litevských (atd.)...
...
Člověk je určen ke svobodě: je ze své podstaty bytostí svobody.
Definitivnímu pádu předcházela vnitřní devastace a morální rozklad. Primitivní brežněvovský komunizmus zároveň také ztratil veškeré sympatie u levicověji smýšlejících lidí ve svobodných zemích. Takzvaný "tábor míru" se totálně zdiskreditoval brutalitou proti vlastním obyvatelům, stejně jako podporou a vyzbrojováním teroristů všeho druhu. Sovětský svaz vedl naprosto idiotskou válku v Afghánistánu, která začala už v roce 1979 a nekonečně se vlekla. Vzniklo protestní hnutí matek padlých vojáků. Přišly průšvihy s Černobylem a sestřelením korejského civilního letadla s lidmi na palubě. Tupý režimní cynizmus. Jeden symptom morálního rozkladu za druhým. V SSSR bylo obyvatelstvo ovládáno úmyslně podporovaným alkoholizmem; jediné, co v regálech obchodů pravidelně nechybělo, byla sprostá nekvalitní vodka "pro lid". Starci z Kremlu umírali jeden po druhém, Brežněv, Andropov, Černěnko... Zadunění Brežněvovy rakve na dně hrobu bylo výmluvným signálem. Jako zpětná rána Aurory do komunistických řad. Jako úder zvonu ohlašujícího, že ta éra zla končí.
...
Takzvaný "předvoj dělnické třídy" posílal tanky na vlastní dělnickou třídu
Vzdor své rétorice komunistické režimy nikdy nebyly pro lidi. Vždy byly proti lidem, mučily a vraždily obyvatele svých vlastních zemí a valnou část z nich držely v lágrech na otrockou práci. Své vlastní země uzavřeli komunisté jako pomyslný koncentrák obehnaný ostnatými dráty. Hlídači koncentráku - "Pé-Esesáci" vraždili ty, kdo se pokusili uniknout.
V roce 1953 poslali komunisté na dělníky armádu s tanky jak v Československu tak v Polsku. Totéž se stalo (znovu v Polsku) v roce 1956. Povstání ve východním Německu v r. 1953. které začalo pochodem stavebních dělníků v Berlíně, rozdrtila velmi krutě sovětská okupační armáda. Komunizmus je bití a vraždění.
Události v Poznani byly impulzem k povstání v Maďarsku (23.10.-10.11.1956), které se vyvinulo z občanských protestů proti armádní brutalitě v Polsku. Příznačné je, že když měli občané možnost promluvit sami do svých věcí, vznikl z toho pokus o svobodný stát nezávislý na "bratřích" z Východu. Oni "zlobratři" však své barbarství jen potvrdili: Legální, z vůle lidu ustanovenou svobodnou maďarskou vládu a její obránce utopili v krvi.
Pokus o reformování komunizmu se objevil také u nás. Ale když lidé ucítili možnost, vývoj okamžitě směřoval ke svobodě. Skončilo to brutální agresí v srpnu 1968 (viďte, soudruhu Grospiči a spol.). Komunizmus zkrátka je ničení, bití a vraždění. Pošlapání všeho lidského.
...
V Polsku se lidé nenechali režimní brutalitou zlomit. A je zajímavé, že se na odpor proti údajně "dělnické" vládě stavěli dělníci. Po ekonomickém krachu, (kdy si nejdříve režim vypůjčil peníze ze Západu a za ně nakoupeným zbožím chtěl uchlácholit lidi), následovalo povstání dělníků z gdaňských loděnic. Byl z toho vznik hnutí Solidarita, které nakonec i přes brutální represe nad komunisty zvítězilo.
V Maďarsku byl také výrazný disent, ale zároveň i viditelná neochota vlády k tuhému režimu. Maďaři se postupně stali nejlaxnějším článkem údajné nerozborné jednoty celého toho cirkusu. Narůstala také touha občanů NDR skoncovat s komunistickým systémem, což vyvrcholilo hromadným exodem a obrovskými, milionovými protirežimními demonstracemi.
U nás vznikla už v roce 1977 Charta, a sílila také vůle věřících lidí k odporu. Vzpomenu známou pouť na Velehradě v červenci 1985, na níž lidé vypískali komunistické papaláše. Anebo pozdější petici Augustina Navrátila, žádající náboženskou svobodu, kterou podepsalo více než šest set tisíc lidí.
Vazalské režimy by to rády řešily brutální silou, ale už nemohly. (Dokonce ani Ceausescova surovost neuspěla). Jaruzelského stanné právo nedosáhlo kýžený výsledek. Mimochodem, když se Jaruzelski setkal osobně s papežem Janem Pavlem II., strachy se mu třásla kolena. Ty zločinecké klaky ztrácely dech a musely se už lidí bát. Komunistický systém se vyčerpal po všech stránkách a základem jeho krachu bylo morální zhroucení celé té zvrácené nauky a násilného, nenávistného systému na ní vystavěného.
...
Nic jiného, menšího než svoboda, není člověka hodno a lidskou duši nenaplní. Nejhlubším důvodem důvodem pádu komunistického režimu je to, že se postavil proti Bohu. S tím souvisí i fakt, že komunisté (počínaje bolševiky a Leninem) nerespektovali lidský život; nectili ani lidskou svobodu a pošlapávali jedno i druhé tím nejzrůdnějším způsobem.
...
Člověk je určen ke svobodě. Je ze své podstaty bytostí svobody. Opravdu máme co slavit. Budu slavit rád a s velkou vděčností.
...
...
