Před Gottem jsme si všichni rovni (zamyšlení o úctě a neúctě, o posledních věcech člověka)

Abych předešel nedorozumění: Rovni jsme si před Bohem. Na jeho místo žádná populární osobnost nepatří a žádný člověk nemá být objektem přehnaného kultu. Nazí jsme přišli na svět a nic si z něj neodneseme.

...

Co je skutečná úcta k velkým postavám naší novodobé historie? Jaké je naše srdce? Za čím jdeme, čemu sloužíme a co je pro nás nejvyšší hodnotou?

...

1/ O Janu Palachovi
„V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, přivedl nás Jan Palach k tomu, abychom si kladli otázku, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“ (Z projevu faráře Jakuba S. Trojana na pohřbu Jana Palacha, 25. ledna 1969)
Palachův pohřeb byl na dlouho poslední velkou manifestací svornosti občanů země rozdrcené okupací a zrazené vlastními představiteli. Na dlouhý čas to bylo poslední velké shromáždění, na něž si kolaborantská moc netroufla zaútočit přímým násilím. A zároveň šlo o tragický milník: neloučili jsme se pouze s Janem Palachem, pohřbívali jsme na mnoho let jakékoliv sny o svobodném, čestném a svébytném žití..
Úcty se nedočkaly ani Palachovy tělesné ostatky. Komunisté mu nedali pokoj ani v hrobě! Zachovali se jako barbaři a nelidské zrůdy, zhanobili Palachův hrob na Olšanech, bez souhlasu rodiny exhumovali jeho ostatky, zpopelnili je a převezli do Všetat. Tajně v noci odvezli a poté zničili bronzový náhrobek - umělecké dílo Olbrama Zoubka. Ani to jim však nestačilo, bránili lidem v návštěvách hřbitova ve Všetatech - opakovaně a surovým násilím. Tohle je pravá tvář komunistů. Sami se úmyslně odrodili evropské civilizaci, myslí a skutky se vrátili do barbarských dob. Či spíše, dostali se úplně mimo lidskost, protože hanobení hrobů a tělesných ostatků se vymyká lidskosti a vždy patřilo k nejohavnějším zločinům.
...
2/ O Janu Patočkovi. 
Významný český filozof byl v podstatě utýrán nelítostnými výslechovými metodami, když se jej vyšetřovatelé snažili zlomit bez ohledu na jeho zdravotní stav, o něm nemohli nevědět. Že sice nakonec zemřel "až doma" po bezohledném výslechu, nemění nic na podstatě zločinného chování jeho trýznitelů. Nebyli o nic lepší, než vyšetřovatel, který umlátil k smrti kněze Josefa Toufara, byli jen zákeřnější.
"Jan Patočka byl dost možná největší český filozof 20. století, ale nejvíce ho proslavil jeho postoj k Chartě 77. Patočka se významně podílel na její formulaci a přijal na sebe nebezpečnou funkci mluvčího Charty. Ačkoli se nikdy nechtěl politicky angažovat, situace došla tak daleko, že neměl příliš na výběr. Mohl se zpronevěřit svým celoživotním filozofickým ideálům nebo veřejně vystoupit." Zdroj zde.
"Státní pocty" projevené statečnému muži a významnému filozofovi byly exemplární. Jen řekněte, kdo to má, aby se mu stát velkodušně postaral o takovou hluboce emotivní zvukovou kulisu? Aby se mu nad hrobem a smutečními hosty vznášela helikoptéra, jejíž rachot přehluší každé slovo?
...
3/ K pohřbu Jaroslava Seiferta
Svědectví Mileny Štráfelové (z rozhovoru pro Český rozhlas): 
https://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/pohreb-jaroslava-seiferta-v-rezii-stb)
"Na závěr proběhl obřad přímo v Kralupech, kde byla Seifertova rakev uložena do země. Tady se role StB projevila velmi silně. Všude stály špalíry estébáků, kteří hlídali a lustrovali každého, kdo na hřbitov šel."  StB jako ne-čestná stráž
Zmíním však jeden krásný příklad statečnosti a skutečné lidské úcty: Slova básníka Jana Skácela na pohřbu v Kralupech. Prosím určitě otevřete:
http://www.moderni-dejiny.cz/09_NORM/800x800_SEIFERT.jpg

_______________________________________________________________
Vybral jsem několik typologických příkladů z abnormalizační doby. A ve srovnání s nimi mířím k době normálnosti. Protože normální je žít ve svobodě.

Teprve nastolení normálních svobodných poměrů nám umožnilo vrátit se k tomu, co je správné a náležité. Konečně jsem se směli vrátit k veřejně projevované úctě vůči Janu Palachovi a jeho odkazu, aniž by za to byli občané honění jako lovná zvěř smečkou estébáků a mlátičů z tzv. "Pohotovostního pluku SNB". Konečně se začaly odkrývat zločiny komunistického režimu. Mohli jsme se také uceleněji dozvědět o statečných ženách z disentu, jejichž příběhy jsou lidsky nesmírně silné. 
Konečně můžeme veřejně vzdávat úctu lidem, kteří se postavili komunistickému režimu. Někteří z nich to zaplatili vlastním životem, jiným byl "pouze" zničen jejich profesní a rodinný život a byli symbolicky řečeno odsouzeni na smrt zapomněním. Anebo byli ze země vyštváni. Přesto se několika z nich ani v době svobody nedostalo náležitých poct. I to se může stát. C'est la vie. Ve svobodě naštěstí není možné úctu zakazovat či násilně postihovat a stejně tak nelze lidi nutit k jakékoliv podobě povinné úcty.

...
V souvislostech výše uvedeného mám ještě dvě aktuální poznámky.
- Přes smutek z odchodu Vlasty Chramostové, jsem fakt rád, že loučení s ní proběhlo tak důstojně, kultivovaně, pokojně a svým způsobem normálně - protože lidská a kolegiální úcta je naprosto normální, náležitou věcí. Přidává se k tomu vděk člověku, který se abnormalizační době nepoddal a zaplatil za to ztrátou vlastní profesní kariéry. Vlasta Chramostová byla z těch, kdo platili i za naši svobodu. "Nebála se postavit komunistickému zlu" - tak zní jeden z ikonických komentářů.
- Na loučení s Karlem Gottem nejvíce oceňuji krásný a důstojný obřad ve svatovítské katedrále. To je dobře. Je to viditelné znamení, že ve skutečnosti víme, kde je základ hodnot, k nimž se vědomě či intuitivně hlásíme. Jsme zvláštní národ, říká se o nás hloupé klišé, že jsme údajně "nejvíce ateističtí" ze všech, ale není to pravda. Jsme ve skutečnosti národem hluboce věřícím, avšak (po historických zkušenostech s nábožensky motivovaným násilím) zároveň i pospolitostí velice obezřetnou vůči každému projevu okázalé devótnosti. Silně, někdy až sektářsky cítíme, že někde musí být pravda a ryzí hodnoty. Projevujeme to spíše tragikomicky, když "válčíme" o Mariánský sloup, štvou nás církevní restituce, jsme extrémně nároční na veřejné osobnosti, jako bychom od nich chtěli svatost, ale pokud je někdo jen trochu nad průměr ctnostný, nenávidíme ho a prudce odmítáme.
Když však přijde natvrdo na lámání chleba a na poslední věci člověka, zamíříme k pomníku svatého Václava. Anebo do katedrály. 

...

...