Zaujal mě článek s názvem "Dění v Chemnitzu mýma očima" od kolegyně blogerky Veroniky Ochranové a velice rád reaguji.
Děkuji autorce za její normální, střízlivý pohled člověka, který přímo v Saské Kamenici žije a může podat zprávu. Veronika Ochranová nezapírá problémy, které v Německu vznikly v důsledku velké migrační vlny, ale upozorňuje na to, že skutečné okolnosti tragické rvačky v parku jsou od odlišné od zjednodušené propagandistické verze, jejímž cílem není pravdivě informovat, ale je jím rozdmychat vášně a podpořit vlnu násilí. Autorka také diferencuje mezi náladami běžných lidí ve městě a vášněmi hajlujících radikálů, kteří se do Chemnitzu sjeli ze všech možných končin, jakoby jen čekali na svoji příležitost.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
1/ Není náhodou, že na území bývalé NDR tolik bují "květy zla" neonacizmu.
Je to dáno mnoha věcmi, možná nejvíce tím, že mentalita části obyvatel bývalé NDR - pozor, ne všech! - trpí podobnými traumaty a vnitřní, potlačovanou agresivitou jako jinde v postkomunistických zemích, v Polsku, Maďarsku, Česku, na Slovensku atd.
Když jsem před pár lety jezdíval pravidelně do Německa, neunikla mi jedna zvláštní věc. Bylo to chování řidičů na dálnici. Když se nějaký řidič choval agresivně nebo jste zahlédli kamion prudce vyjíždějící z řady nákladních vozidel do cesty mnohem rychlejším osobním autům, zkrátka když se někdo choval bezohledně a způsoboval kolizní situace, mohli jste se vsadit, že bude mít SPZ z některé z postkomunistických zemí anebo z východoněmeckých měst. Agresivita klesala když jste se blížili k bývalé hranici NDR-NSR a dál na západ prakticky vymizela. Když se však i tam objevil nějaký "výtečník", pak měl SPZ z východu. Bylo to železné pravidlo. (Nezevšeobecňuji, určitě se tak nechovali všichni řidiči z východních zemí, ale když někdo jezdil jako prase, byl to prakticky vždy někdo "od nás").
Zdá se, že komunizmus byl skutečně jakýmsi virem. Infekcí zla v duši lidí. A že v národech, které zažily dlouhá desetiletí vlády komunistického režimu, zůstala nedoléčená bolest duše, určitá obdoba nedoléčené "kolektivní duševní nemoci". Čím dál na východ a čím déle zlo komunizmu v zemi vládlo, tím hlubší je (dosud ne zcela usmířené) "kolektivní duševní trauma". Proto ta agresivita, někdy dokonce až jakási "téměř celonárodní" vášeň. Dál na východě až po zvláštní reminiscence pradávného nacionalizmu povýšenecky a zlobně se vymezujícího vůči jiným národům. To jsou věci krajně nebezpečné.
2/ Je samozřejmě velkou tragedií ta vražda v parku, to primární násilí, které vyvolalo nepokoje v Saské Kamenici. Souzním s autorkou výše citovaného článku, že ne úplně všechno se podařilo v Německu zvládnout, pokud jde o masový příliv migrantů z uplynulých let. Problémy z toho určitě jsou, zastírat je nelze a řešit se musí.
3/ Je tu však jedno velké ALE (možná dokonce dvě).
- Radikalizace neonacistů může být ve svých důsledcích mnohem horší a destruktivnější silou, než doznívající vlny migrační krize. Oživit v Evropě jakoukoliv novou podobu nacizmu, o němž z historie dobře víme, čím byl a jakých děsivých věcí se dopustil, by znamenalo peklo. Nic jiného než peklo.
- Druhým "ale" je podivná škodolibost některých komentátorů na blozích. (Naštěstí jen některých) Jakoby se zvráceně radovali a vítězně bubnovali, že se staly zlé věci, že se zvedla vlna násilí. KDO SE Z NĚČEHO TAKOVÉHO MŮŽE RADOVAT?
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nemluvím o tom všem z důvodu, že by se mi líbilo vrtat se v negativních jevech. Mluvím o tom kvůli potřebě diagnózy a zejména kvůli nezbytnosti "doléčit duši" několika evropských národů (včetně nás, i když každého jinak a v jiných akcentech).
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hraje se o to, kým se my sami staneme - Je to pohled obrácený k budoucnosti: Jak z krize vyjdeme, zda se posílíme ve své kultuře, ve svém vlastním přesvědčení a hodnotách. Krizové situace tu nejsou od toho, abychom se stali zrůdami. Nejsou tu od toho, abychom své životní hodnoty zahodili, zaměnili za nenávistnou ideologii (jedno zda nacizmus nebo zdivočelý, agresivní nacionalizmus atd.)
Krize jsou tu od toho, abychom se stali více lidmi. Abychom potvrdili, že naše kultura, v níž žijeme (a někteří se dušujeme, jak náramně ji chceme bránit!) je velkou hodnotou, která je stále platná, že stále o ni stojíme a chceme v ní pokračovat. To je také dědictví vizionářských architektů poválečného mírového soužití v Evropě (Konrad Adenauer, Maurice Schumann, Alcide de Gasperi). Evropu to stálo až příliš mnoho obětí, než došla k pochopení, že jedinou schůdnou cestou je vzájemné přátelské soužití.
.......
......
