Měl jsem štěstí, že jsem druhý stupeň základky prožil na menší škole na periferii, kam byli umisťováni učitelé "mírně politicky nespolehliví"
Například dějepisářka nám občas řekla, ať zavřeme učebnice, že to ve skutečnosti bylo ještě trochu jinak a že nám o tom povykládá. Jednou se úplně rozparádila, když jsme probírali kapitolu o 30. letech v Sovětském svazu. Začínalo to větou (cituji zhruba po paměti, obsah je zachován) "Jako odvážní horolezci zdolávali sovětští pracující nepředstavitelné hory překážek". Práskla učebnicí o stůl a vykřikla, že to není dějepis, ale nesmyslně nafouklá hatmatilka. Na příští hodinu přinesla knihu Jeden den Ivana Děnisoviče a pár stránek nám z ní přečetla, s komentářem, že i tak se měli a žili "sovětští pracující".
..............................................................................................................................................
Poznámka na okraj: Vím a vnímal jsem už tehdy, že autobiograficky laděný Solženicynův příběh o Ivanu Děnisoviči je z padesátých let, atd. ... Šlo mnohem spíše o to, že se už tehdy naší generaci postupně otevíraly oči. Zdaleka ne všechno bylo tak, jak to hlásala oficiální komunistická propaganda.
..............................................................................................................................................
Fyzikářka, v hodině, kdy jsme probírali fyzikální definici práce, se najednou zastavila a řekla: "Víte, práce, práce... Ono se to řekne, že práce šlechtí člověka... Ale nekrášlí! Jen si vezměte ty ženské co byly v padesátých letech na všelijakých těch stavbách, jak jsou sedřené!"
Ruštinářka měla za manžela Rusa, podle všeho ne zrovna fanatického stoupence komunistických světlých zítřků, takže věděla spoustu úplně jiných věcí, než těch, které se obvykle hlásaly. Občas se o nich zmínila. Ale pamatuji si i to, že moc pěkně a se zaujetím vykládala o ruských spisovatelích a básnících.
Ředitelka školy v soukromí často opakovala, že nemá právo bránit ve vzdělání nadaným dětem. A tak psala doporučení na středoškolské studium i žákům, kteří by jinak z tzv. "kádrových důvodů" neměli šanci.
Nechci situaci příliš idealizovat, všude měl komunistický moloch natažené své drápy. Ale je pravda, že malá škola na periferii byla za větrem a že jsme jako žáci měli čas od času možnost poslouchat i jiné, než "oficiální verze". Jistě, byla to druhá polovina šedesátých let a postupné tání. Pak přišly roky 67 a 68, větší volnost a méně strachu (aspoň do času, ale i tak velký dík za to).
Není bez zajímavosti, že ta "malá škola v závětří" byla za abnormalizace zlikvidována (byla zavřena v roce 1975)
.......
.......
