Loučení s Jiřím Stránským, svědkem doby komunistického teroru

Čas odpuštění může nastat až poté, co se řekne pravda a viníci doznají své viny. U nás však komunisté své zločiny nechtějí uznat, proto se stopa jejich působení dál táhne ve společnosti jako páchnoucí toxický kouř.

...

Ve smyslu silného osobního přesvědčení Jiřího Stránského nejde v žádném případě o pomstu ani o nenávist. Je jen třeba vyvětrat, ozdravit ovzduší v naší zemi tím, že se bude důsledně říkat pravda. Že dál nenecháme otravovat vzduch komunistickou lží a zlobou. Je to potřebné tím více a tím naléhavěji, že komunisté (trvale vlastizrádná falanga) jsou dnes u nás fakticky u moci a drží vládu pod krkem. Mezitím se pro změnu ruští komunisté snaží v dumě prosadit zákon, který by označil brutální okupaci Československa v roce 1968 za údajně "legální" a  "zcela oprávněnou". To nelze komentovat jinak, než že jde o přízraky minulosti, které se jako přízraky minulosti chovají a svoji zločinnou minulost by chtěli vrátit zpět. 
Je velmi dobře, že u nás existují instituce jako Ústav pro studium totalitních režimů. Rovněž tak organizace a aktivity (obecně prospěšné společnosti) Post Bellum, Paměť národa, a další, které se věnují právě tomu, aby se na minulé zlo nezapomnělo a nedocházelo k jeho zamlčování, či zlehčování. 
...

."Stránský neuznával pomstu a nenávist, ale ani bagatelizaci minulých vin. Sám říkal, že estébáka vycítí na několikametrovou vzdálenost, protože mu z něj naskakuje husí kůže. To byla hořká vězeňská zkušenost a my z jeho knih a filmů víme, jak ji získal - tím, že sám zažil bití a mučení. Čas odpuštění může nastat až poté, co se řekne pravda a když viníci doznají své viny." zdroj:
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/jiri-stransky-nekrolog/

...

Jiří Stránský byl r. 1953 zatčen a obviněn z velezrady.. Ve vykonstruovaném politickém procesu byl odsouzen k osmi letům žaláře. Souzen byl ještě jako mladistvý. Prošel několika lágry na otrockou práci, včetně uranu. Zrůdné bylo také to, že komunisté dávali nad brány lágrů cynickou obměnu nacistického nápisu "Arbeit macht frei", v české podobě "Prací ke svobodě". (viz např: 
https://www.lidovky.cz/domov/otrockou-praci-ke-svobode.A071106_111116_ln_bezpravi_bat) 
Autor autobiograficky laděného románu Zdivočelá země a řady dalších knižních titulů dospěl k rozhodnutí stát se spisovatelem v době perzekucí a zejména v důsledku zážitků z vězení. Vedla jej bytostná potřeba zaznamenat svědectví o tom, čím ve skutečnosti byl komunistický režim. Jedním ze spoluvězňů, kteří měli v tomto směru na Stránského značný vliv, byl například básník Jan Zahradníček.

Jiří Stránský vzpomíná takto: "Jan Zahradníček, kterého jsem miloval, mě jako věřící člověk odnaučoval nenávisti. Chvíli trvalo, než jsem pochopil, že těmito pocity bych jen ničil sám sebe. Honza Zahradníček mi poté, co jsem přiznal, že chci být spisovatelem, řekl: 'Tady máš příležitost. Nemusíš psát žádné romány, ale jestli chceš být spisovatelem, tvojí povinností je ty příběhy, které potkáš v kriminále, zaznamenat. Bude jich mnoho.' A měl pravdu."
Zdroj: Vzpomínky na léta v lágru (https://forum24.cz/takto-vzpominal-jiri-stransky-na-leta-v-lagru-anonymy-od-komunistu-mu-chodily-az-do-konce/)

...

Jednou z velkých věcí ze životního odkazu Jiřího Stránského je, že se stal svědkem oné tragické doby. Nejednal však s nenávistí, jen s potřebou vypovědět pravdu. A v tom byl zásadový, nechtěl připustit zakrývání a bagatelizaci zla.
Čest jeho památce. Podobní lidé budou naší zemi vždy chybět, vždy budou vzácní.
...

...