Doba na začátku 80. let. Sychravý listopad v horách. Vojáček pojal bláznivý úmysl, že si vezme vycházku a půjde do kostela na mši. Nic pitomějšího jej snad ani napadnout nemohlo.
_____________________________________________________________________
Bylo to takový malý vojenský útvar "na ztracené vartě", ukrytý v lesích. Typická destinace lidí méně politicky spolehlivých. I na některých důstojnících šlo poznat, že měli snad kdysi nějaký "kádrový škraloup" a byli k této jednotce tak trochu uklizeni. Vojáci tam nenosili zbraně a pracovali na podobných úkolech jako údržba lesních cest, úklid střelnice, a tak všelijak podobně.
_____________________________________________________________________
Náš hrdina, dále jen vojáček, měl mladého, lehkovážného nadřízeného, který sice kroutil hlavou nad nápadem vycházky v tom strašném počasí, ale nakonec dal svolení.
Do nejbližšího městečka to bylo pár kilometrů, nejdříve lesní cestou, potom dál po státní silnici. Déšť se sněhem, tma už v pět hodin a tu se na vojáčka usmálo náramné štěstí. Zastavilo velké auto (snad to byl mercedes, ve tmě a plískanici to ani nešlo poznat) a vojáček nastoupil. V autě byli laskaví lidé, starší pán a paní, kteří mluvili pěknou kultivovanou češtinou. Co vojáček zprvu netušil a vyšlo najevo až postupně, byl to hrabě Václav Kinský s chotí. Zeptali se vojáčka kam jede. A on jen, že mu stačí, aby jej dole ve městečku rychle někde vypustili. Hrozně se pak divil, že zastavili u fary. A že vojáček musí honem dovnitř, jinak by takhle promoklý někde chudák umrzl. Mezitím začal padat sníh. Na faře se topilo, byl tam milý usměvavý pan farář, příchozí se posadili jako doma a na vyzvání pana domácího se posadil i vojáček. Dostal hrnek čaje, paní hraběnka vzala z věšáku u dveří jeho plášť a v té chvíli jakoby vojáček zahlédl obraz epizody "vpravdě románové". Jako z dávných časů. Prostý vojáček z obyčejného lidu měl to štěstí, že se u něj zastavil kočár, pan hrabě s paní hraběnkou mu vlídně pokynuli, aby nasedl a svezli ho kus cesty. A ještě ta scéna: "Kterak laskavá paní hraběnka nebohému vojáčkovi nad farními kamny suší mokrý plášť" Nejeden národně buditelský spisovatel by rád takovou scénu pojal do svých příběhů...
Ovšem z hlediska pohraničí v době normalizační to byl naprostý průšvih pro vojáčka, takzvaná "mimořádná událost" a málem zločin velezrady.
Pak se všichni zvedli, že je čas jít na mši, ale pan farář zakázal vojáčkovi do kostela jít. Že musí zůstat na faře a vůbec nevystrkovat nos. Jen ať se dál hřeje a suší u kamen. A ještě mu stranou vyčinil, že takové "hrdinství", aby se v pohraničním městě ukázal v kostele, určitě nemá zapotřebí. A že mu Pán Bůh jistě tu neúčast na mši promine.
Řádně chumelilo, ale vojáček se vrátil z vycházky ke svému útvaru, jakoby nechumelilo. Až za nějakou dobu si ho předvolal politruk. Bělovlasý, ustaraný tátovský typ. Vypadal málem jako Ludvík Svoboda. Tvářil se smutně, dlouho se na vojáčka díval a pak pronesl: "Kdybys ty vole blbej tušil, co ani nevíš!"... Vojáčka asi někdo nahlásil. Udávat je ošklivé, ale hlásit se musí, že ano. Politruk vojáčkovi řekl, že koncem prosince bude přeložen k jiné jednotce ve vnitrozemí, kde bude mít menší možnost páchat ideové škody. Pak měl chvíli hlavu v dlaních... "No ale ty seš, soudruhu, ženatej, to bys měl jet domů na Vánoce... To je politický úkol, aby se naše socialistické rodiny nerozpadaly, ale utužovaly! Tím přesunem by se to celé pokazilo. Noooo, nějak to uděláme". Dopadlo to tak, že vojáček se opravdu na svátky domů dostal.
Mravní naučení z příběhu zní, že i ten největší "mladý pitomec", na ztracené vartě daleko od svých blízkých, může potkat lidi, kteří se k němu zachovají tak, jak by se zachovala jeho máma, nebo táta. Paní hraběnka, pan hrabě, pan farář, ba dokonce i pan politruk...
.......
.......
