Zastavil se u mne nedávno kamarád. Vyprávěl mi, že dává dohromady rodinné paměti, fotografie a dokumenty. Cítí potřebu vše přehledně uspořádat, aby se nic neztratilo a nezapomnělo.
1/ Za protektorátu zatklo gestapo otce a strýce mého kamaráda. Místem zatčení byl jejich rodný dům. Vše bylo doprovázeno obvyklým hrubým jednáním, zevrubnou razií, atd. Oba bratři pak byli až do konce války ve vězení. Jejich jediným proviněním byla "přílišná aktivita" v církevním prostředí. Drama druhého zatčení v padesátých letech se zopakovalo na stejném místě. Do rodného domu vtrhla státní bezpečnost, hrubost jednání byla stejná jako u gestapáků. Zatčen byl otec mého kamaráda, který pak byl odsouzen na nelidsky dlouhý trest a držen na otrocké práci v lágru Vojna (na uranu). "Provinění" bylo stejné jako za nacistů: přílišná aktivita v církevním prostředí. Na což se vždy našil nějaký ten paragraf, "špionáž", "podvratná činnost proti lidovému zřízení", "ideologická diverze západních centrál", atd. Můj kamarád byl v době zatčení otce ve velice útlém věku, jen několik měsíců po narození, a tak jeho první matnou vzpomínkou na otce je až krátké setkání za depresivní atmosféry při návštěvě v lágru. Uspořádání rodinných pamětí nyní, už ve zralém věku, jakoby bylo pro něj cestou, jak postupně dojít k usmíření dávných bolestivých věcí.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
2/ Manželé Josef a Marie, pokračovatelé dlouhé tradice dvou selských rodů z Hané, byli poprvé ze svého statku vyhnáni v době protektorátu. Směli si vzít jen nejnutnější věci a museli vypadnout. Měli tehdy dvě malé dcery. Neprovinili se ničím, jednoduše na ně padla volba protektorátních úřadů. Stalo se tak za přispění starosty obce, který právě jejich statek ke konfiskaci vybral. Hospodařila tam pak německá rodina, která v posledních dnech války uprchla. Josef a Marie, kteří útrapy přežili ve stísněných podmínkách u příbuzných, se hned v květnu vrátili domů. Našli však statek totálně vyrabovaný, o což se přičinili "dobří rodáci" po útěku Němců. Ještě horší ranou však bylo, že si museli bývalý vlastní statek vykoupit od poválečné správy národního majetku. Protože to, co Němci zkonfiskovali československým občanům, se dle Košického vládního programu (významně ovlivněného komunisty) po válce nevracelo automaticky. Restituce sice byla možná, ale byla složitá, byla totiž přednostně určena "lidem méně majetným, domkařům, drobným řemeslníkům" atd.) Nově se utvářející státní správa tak v mnoha případech fakticky nenapravila zločiny nacistů, ale navázala na ně. Zadlužení Josefa a Marie, které vzniklo nutnosti vykoupit vlastní majetek od státu, se podařilo splatit až jejich dětem, po mnoha desetiletích. Lidé tak byli oloupeni dvakrát a ještě za to platily i jejich děti.
Přes velké dluhy a poválečný start od nuly se Josefovi a Marii podařilo za neskutečné dřiny statek znovu uvést do chodu, pomalu se začali vzmáhat. A tehdy udeřili komunisté. Nejdříve byl zatčen Josef. Záměrně byl vyrván z pohřebního průvodu mezi kostelem a hřbitovem, před zraky několika stovek místních lidí. Smyslem takto provedeného zatčení bylo terorizování (zastrašení) obyvatelstva. Až během vyšetřování vyšlo najevo, že k zatčení Josefa nebylo možné ani dodatečně najít legální důvod. Ale nepropustili ho a namísto toho se vrátili a zatkli i Marii. Příčina zatčení obou byla pravděpodobně ještě o něco temnější, protože po válce se stal starostou tentýž člověk, který jím byl za protektorátu. Josef a Marie byli odsouzeni na dlouhá léta vězení (důvody se jistě nějak dodatečně dolepily). Kde byla Marie vězněna, se rodina ani nedozvěděla. Až později se podařilo zjistit, že Marie byla v ženském lágru (eufemisticky "pracovně nápravném táboru") v Želiezovcích, který byl určen pro "pachatelky protistátních zločinů". Podmínky tam byly děsivé, viz např. kniha Dagmar Šimkové "Byly jsme tam taky". Josef byl nejdříve na Mírově a pak byl převezen do Leopoldova. Když se blížila amnestie (v r. 1960), chtěli těžce nemocného Josefa z vězení propustit. Tehdy znovu zasáhli "dobří rodáci". Na příslušná místa dorazil z domovské obce dopis s lakonickým sdělením "Návrat nežádoucí". Prý se za tím účelem sešla stranická schůze, která znění dopisu kolektivně schválila. Josef zemřel ve vězení v Leopoldově krátce před amnestií. Rodina dodnes neví, kde přesně je jeho hrob. Marie se z vězení vrátila, aniž by měla jakékoliv zprávy o osudech svého manžela. Až doma se dozvěděla, že zemřel... Měla beztak podlomené zdraví, trpěla poměrně vážným onemocněním, které by asi za normálních podmínek překonat šlo, ale léčba byla v krutých podmínkách lágru zanedbána. Zemřela doma, nedlouho po návratu.
K příběhu ještě dva dovětky.
- V obci se o celém příběhu vědělo poměrně dost, nějak se vyneslo i znění onoho dopisu a také se vědělo, kteří lidé konkrétně u toho ortele "dobrých rodáků" byli osobně. Zcela zvláštní věcí pak bylo, že tito lidé jakoby na sobě nesli cosi jako "prokletí". Přihodila se jim později celá řada zvláštních věcí, různé tragedie, neštěstí a postižení v rodině, atd. Je to snad i určité varování, že existují zákony, které platí napříč věky. Mnohé věci prostě nelze udělat bez důsledků. I kdybyste měli pro daný okamžik v rukou nevímjakou moc, je hlubokým omylem, že byste směli beztrestně provést cokoliv.
- Vnuky Marie a Josefa po letech navštívil člověk, který se jim svěřil, že byl (tehdy jako mladý komunista) přítomný na schůzi, kde se hlasovalo o "nežádoucím návratu". Poprosil je, zda by mu aspoň oni v zastoupení za prarodiče mohli odpustit. K odpuštění došlo, a tak snad aspoň část lidských osudů spojených s příběhem Josefa a Marie. dospěla k usmíření.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
3/ Mariin bratr Adolf byl vzdělaným a rozhleděným člověkem. Studoval před první světovou válkou v Praze a také několik let na pařížské Sorboně. Věnoval se mnoha oborům, zejména výtvarnému umění, filozofii a historii. Za první války byl na ruské frontě a poté s československými legionáři na Dálném Východě. Prožil ananbázi návratu po mořích kolem půlky světa. Za první republiky působil jako středoškolský profesor, později jako ředitel gymnázia.
Po zřízení protektorátu Němci zatýkali po celém jeho území významné představitele inteligence jako rukojmí. Takto byl zatčen i Adolf a byl pak držen v koncentračních táborech (Dachu, Buchenwald). Prý se tam potkal např. s Josefem Čapkem a Ferdinandem Peroutkou. V poválečné době už ho nic dobrého nepotkalo. Zejména po roce 1948 byl úplně odstaven, nesměl učit a předávat mladé generaci nic ze svých morálních hodnot a bohatých životních zkušeností. Adolf dožil v ústraní, zatrpklý a téměř všemi zapomenutý.
Režim komunistických "temných zítřků" vzdělané a schopné lidi nechtěl a nepotřeboval. Zejména nechtěl a nepotřeboval morální obrodu národa po přetrpěné válce. Totalitní moc potřebuje jen lidi poddajné a zašlapané do bláta. Podle svědectví mnoha lidí, kteří zažili jak nacistickou tak komunistickou perzekuci, byli "ti druzí" v některých momentech ještě krutější. Bylo to o to horší, že nacisté se zle chovali k "cizím": ke svým nepřátelům. Zatímco komunisté páchali zlo na vlastních lidech. A protože to jimi spáchané zlo dodnes neuznávají, bude cesta usmíření ještě dlouhá.
.......
.......
