Na idealisticky naivního občana-demokrata jde hrůza, že Miloš Zeman a zakuklení bolševičtí komunisté chtějí nastolit osobní diktaturu neomylného a nesesaditelného „Vůdce“, zrušit ústavně zaručená lidská a občanské práva a nastolit vládu Vůdcem a bolševickou mafií nominovaných a občany nevolených aparátčiků.
V tomto režimu, podobném medii prezentovanému režimu Korejské LDR, bude jejich nuzný a krátký život, od narození do smrti do všech detailů řízený bolševickou ideologií a příkazy vládnoucí moci. Žádný nesouhlas občana s režimem nebude trpěn a bude drasticky trestán. Nařízenou práci budou muset vykonávat s nejvyšší intenzitou a po neomezenou dobu. Nejnutnější životní potřeby jim budou přidělovány podle libovůle státní byrokracie. Čas mimo pracovní dobu, spánek a přijímání potravy, budou povinně trávit na ideologických školeních a „kulturních“ akcích. Privilegovanými skupinami obyvatelstva budou: bolševický stranický aparát, armáda, bezpečnost, státní byrokracie a režimu přisluhující „inteligence“.
Kde má ta hrůza původ? Kdo jim tuto hrozící strašnou budoucnost odhalil? No přece vlastenci - idealisté, kteří celý svůj život a schopnosti obětují nezištné službě vlasti a jejímu lidu – profesionální demokratičtí politici. Byla to jejich lidská a profesionální povinnost, vyplývající z jejich ústavních funkcí, lidem jim ve svobodných volbách svěřených.
Z těch, ke strážení lidských a občanských práv a blahobytu lidem pověřených (a štědře za to placených), jmenujme jen ty nejodpovědnější: Nečas, Kalousek, Peake, Němcová, Schwarzenberg, Sobotka Bohuslav a „vědeckou“ argumentací je podporující souputníci - „ústavní“ právníci, politologové, sociologové, historici, filosofové a národohospodáři.
Je až dojemné pozorovat pružnost transformace jejich názorů, v návaznosti na změny jejich postavení v průběhu narůstání a řešení krize našeho politického systému. Tito, dnes svržení vládci nyní kategoricky odmítají striktní dodržování litery Ústavy. Dovolávají se různých, prý v demokratickém světě obecně respektovaných a u nás prý zavedených zvyklostí výkladu a aplikace jejího textu. Tvrdí, že president Zeman porušuje Ústavu využíváním její litery do krajností a dokonce uvažují o podání ústavní stížnosti na něho. Zdá se, že utrpěli totální amnézii na své vlastní extrémistické výklady litery Ústavy, zákonů a jednacích řádů Sněmovny. Zejména na to, jak „pružně“ si poradili s „transformací“ původní vládní koalice, s legitimací ve volbách do Sněmovny nezúčastněné a tudíž nikým nevolené nové strany LIDEM a s „nákupem“ a dohodnutými absencemi poslanců při hlasováních ve Sněmovně. Tehdy se při „válcování“ opozice žádnými ohledy na zvyklosti a normy slušnosti sněmovní demokracie nezatěžovali.
Tito koryfejové demokracie, naprosto účelově, za „tu jedině pravou demokracii" vydávají „naší“ tzv. zastupitelskou demokracii, která prý jediná zaručuje zcela svobodnou a rovnou soutěž koncepcí a programů politických stran a zcela svobodný výběr reprezentantů státní moci ve volbách. A také to, že neodvolatelný mandát zvolených poslanců je jedinou zárukou, aby jim, vždy nespokojená, mentálně méněcenná „ulice“ (rozuměj – občané) po čtyři roky nemohla narušovat jejich práci pro blaho státu a jeho lidu. Co „dobrého“ nám občanům tato vychvalovaná forma jedině pravé demokracie přinesla za Nečasovy vlády zde nemusím rozvádět. To už dnes pochopil každý soudný občan.
V minulém roce, neuváženě ze strany vyznavačů zastupitelské demokracie, se po dlouhém odkládání podařilo u nás prosadit jednu dílčí aplikaci Čl. 2 (2) Ústavy, který praví, že v některých případech vykonává lid - suverén demokracie - svojí moc přímo. Byla uzákoněna přímá volba presidenta republiky všemi občany. Jak se ukázalo, pro stoupence zastupitelské demokracie - bohužel, že i tato maličkost umožnila svrhnout jejich, lidu zpronevěřilou vládu. A tak, napříč parlamentními stranami, začali požadovat změnu Ústavy. Nikoli však zásadní, promyšlenou, s národem prodiskutovanou a všelidovým referendem přijatou, ale jen účelovou. Požadují pouze zrušení přímé volby presidenta, nebo alespoň takové omezení jeho pravomocí, které by z něho udělalo jen reprezentativní ikonu bez jakékoli reálné moci a vlivu. Asi takovou, jakou očekávali od zvolení Schwarzenberga.
Ano, tato republika potřebuje novou, dobrou a opravdu demokratickou ústavu! Ta dosavadní byla „ušita horkou jehlou“ ve zmatcích rozbití Českoslovanské republiky, tandemem moci chtivých fanatiků Klause a Mečiára a jejich partají. V podstatě okopírovala to nejhorší z ústavy první ČSR a vytvořila podmínky pro nedemokratickou vládu několika prospěchářských a korumpovatelných partají. Ústavní systém první republiky rovněž generoval nekončící korupčnické aféry, prodlužoval a prohluboval velkou hospodářskou krizi 30. let a nakonec vedl k rezignaci na demokracii za 2. ČSR a ke kapitulaci před fašismem a Hitlerem. Podobně tomu bylo i s demokracií v meziválečné Francii a částečně i ve Velké Británii.
Dnes v celém světě sílí hnutí požadující zavádění demokracie přímé – participativní. Vychází z poznání, že skutečnou, autentickou demokracií může být pouze demokracie přímá. Protože, má-li být dodržen základní princip, že v demokracii je suverénem lid, musí mít lid právo a možnost rozhodovat o všech věcech přímo a ultimativně. Odpůrci přímé demokracie tvrdí, že to je v rozměrech dnešních států nerealizovatelný požadavek. To ale zcela účelově lžou. Ústavní teoretikové přímé demokracie disponují propracovanými systémy její racionální a účinné realizace a dnešní technické prostředky hromadné komunikace ji umožňují. I v ČR je pro celonárodní diskusi k dispozici hned několik úplných, paragrafovaných návrhů Ústavy přímé demokracie, které mají oporu v příkladu fungující ústavy švýcarské. Ústava vychází z principu subsidiarity. Ze zásady, že všechny společenské problémy mají být řešeny a rozhodovány na nejnižší územní úrovni, kde hlasující občané jsou o nich dostatečně informování a na jejich řešení osobně zainteresování. Přímé rozhodování lidu spočívá především v systému jednomandátových volebních obvodů do zastupitelských sborů všech stupňů, podobně jako je tomu dnes při volbách do Senátu. Volič nevolí stranickou kandidátku s neovlivnitelným pořadím kandidátů, ale konkrétní osobu podle jejích osobních kvalit, občanských, odborných a morálních. Přímou volbou jsou voleni také nejvyšší úředníci státu: president republiky, krajští hejtmani a starostové (primátoři) obcí, policejní ředitelé, vedoucí státní zástupci, vedoucí soudci atd. Všichni tito funkcionáři jsou kdykoli odvolatelní na žádost stanoveného počtu jejich voličů. Ústava dále zavádí systému referend, která mohou mít formu regionální nebo celostátní a mohou být vyvolána příslušnými státními orgány, nebo na požadavek stanoveného kvora voličů. Obsah referenda a forma otázky musí být konsenzuálně dsohodnuty mezi státními orgány a reprezentanty voličů. Rozhodnutí referend je konečné. Některá referenda jsou povinná (obligatorní). Zejména referenda o Ústavě, o účasti v mezinárodních aliancích, o vyhlášení války, o odvolání presidenta republiky apod.
