Šílené lidstvo spěje k sebezničení 2

Na můj včerejší blog, který přečetlo 4923 čtenářů a získal karmu 33,77 reagovala asi desítka oponentů, kteří mne jako obvykle označili za starého komouše a mé názory za pomatené. Proto se chci tímto blogem odvolat na názory vrcholového představitele českého kapitálu z I. republiky, vrchního ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse, který jistě nemůže být obviňován z komunismu. (Citace z knihy historika Pavla Kosatíka – Bankéř první republiky.)

PODNIKÁNÍ - SLUŽBA DRUHÝM

Takový byl pravý obsah původního Preissova podni­katelského individualismu: podnikatel v jeho pojetí nehromadí žoky peněz, ale tvoří budoucnost, prodchnutou úctou k práci, je hlasatelem pokroku.

Preiss, pečlivý při studiu a opatrný při vynášení sou­dů, opíral své názory na morální profil kapitalistického podnikatele kromě praktické zkušenosti i o sousta­vnou četbu životopisů důležitých průmyslníků. Váhu, kterou přikládal motivaci vedoucích mužů podnikatelského světa, dokládá řada článků, otištěných v Národních listech. Například v lednu 1906 Preiss psal: „Největší podnikatelé světa nebyli vedeni ke své velikolepé práci mamonem: Siemens chtěl stavěti nejlepší spojení telegrafní, Carnegie vyráběti nejlevnější a nejpevnější ocel proto, aby přirozená bohatství rud a uhlí jeho zá­mořské vlastí nesla ovoce v rostoucím významu mladé republiky na trhu světovém, Krupp chtěl dodávati nej­lepší děla - otázka velkého pokroku byla vzpruhou jich. Pro hromadění peněz neměli smyslu vůbec. A kaceřovaný Cecil Rhodes, který získával miliony, činil tak jen proto, aby povznesl moc Anglie v Africe."

Tezi, že podnikání není prostředkem k hromadění pe­něz, ale koneckonců cestou k povznesení národa a vý­chově charakterů, později Preiss ve svých článcích opět vybrušoval, až ji oprostil do lapidární podoby sloganu. V únoru 1919, v době, kdy rýsoval hospodářský program pro osvobozenou republiku, postupoval podle hesla: "Jest zásluhou tvořiti, ale je hříchem vykořisťovati."

Preiss samozřejmě bránil podnikatelský stav, se kte­rým se - zatím spíš instinktivně než fakticky - stále víc sbližoval. Čeští socialisté, stejně jako jejich zahraniční bratři, podnikatelům do omrzení vyčítali klasickou liberalistickou poučku o sobectví jako hlavním hybném momentu podnikání; osočování z hrabivých a nízkých pohnutek bylo však v Čechách o to trapnější, že u nás český podnikatelský živel v podstatě neexistoval. Preiss trval na tom, že jde o další z nebezpečných před­sudků moderní společnosti: podobně jako pokrokoví lidé horují pro všechno moderní a nejsou při tom schopni rozeznat kvalitu od podvodu nebo imitace (zvlášť výrazně se toto zmatení hodnot podle Preisse projevovalo v moderním umění), trpí stejně tak senti­mentem při hodnocení situace dělnictva - Preissovi tento sentiment k pracujícímu lidu připomněl obdob­né nálady ve francouzské společnosti těsně před revo­lucí roku 1789. Takto zmatená společnost, dodával Preiss, potom „ochotně a jaksi demonstrativně dá přednost komukoli před obchodníkem, který se probí­jel trpce životem...".

Preiss se tedy ocitl v polemice hned se dvěma protivníky najednou - německou podnikatelskou konku­rencí a českou, hlavně sociálně demokratickou „opozicí zleva", která převedení podnikání v Čechách do českých rukou nepokládala za nutnou věc, protože tak jako tak snila o tom, že je nakonec smete. Preiss byl na­opak přesvědčen, že politickému vření se dá předejít jen hospodářskou stabilizací: „Dnešní stav světové po­litiky nese s sebou zárodky velikých převratů," psal před první světovou válkou, „jen silní budou jimi ne­dotčeni."

Preiss však i tam, kde jeho věty působí nejnaléhavě­ji, zůstává synem své doby, stabilizované, vyrovnané, če­lící svodům sociálních revolucí všeobecnou prosperitou. Věřil v sociální smír, dohodu bohatých a chudých. „Čím více stoupá kultura," napsal v květnu 1906, „čím více se povznáší úroveň dělníků, tím více uplatňuje se vliv vědomí odpovědnosti a odpor proti revolučním převratům... Rostoucí kultura je nejlepším protivníkem a korektivem revolučních idejí a hnutí."

Preiss pochopil, že revolučnímu blouznění nepropadnou jen ty lidské individuality, které mají svůj ystém hodnot, duchovní život, kulturní zájmy a tak dále - koneckonců při této úvaze nedělal nic jiného, j   než že vyšel ze zkušenosti vlastního života. Dnes už I  víme, že při tom trochu přecenil sílu lidské vůle. Když si později uvědomil, že málokterý dělník má takové možnosti nebo schopnosti sebezdokonalení, jaké měl | on sám, začal nabádat k příslušné aktivitě socialistické strany „Hřmíti proti „molochu kapitalismu", psal v září 1907, „je věcí velmi snadnou a lehkou; ale povznášeti soustavně touhu po lepším životě, životě kulturním, vyžaduje hlubokého přesvědčení a lásky." Že nakonec v socialistickém hnutí nad touto intimní sebenápravou zvítězily populistické slogany, lze sotva přičítat k tíži špatnému Preissovu odhadu: opět nedělal nic jiného, než že vycházel ze zkušeností a pozorování, jež ve své době mohl mít. A především vyšel ze světa, jehož oby­vatelé byli automaticky zvyklí na používání vlastního rozumu a vůle - proč se právě tohoto dobrodiní milio­nové masy ve fašistických a komunistických režimech tak dychtivě zřekly a daly se slepě vést, to uspokojivě nevíme ani my dnes.

LIDSKÉ POTŘEBY BEZ HRANIC?

Hospodářské podnikání se v tehdejším Preissově po­jetí blížilo jakémusi druhu askeze. Podnikatel se sou­stavnou prací odříká obvyklých denních příjemností, dostupných ostatním lidem; odměnou jsou mu sice prostředky, jež tím nahromadí, avšak ty mu slouží opět - jak Preiss napsal v červnu 1906 - „pro další práci, pro práci ve vyšším měřítku", že vedle toho normální pod­nikatel samozřejmě myslí i na svůj materiální pro­spěch, jako by Preiss v té době pokládal za mnohem méně důležité. Proto se může jevit poněkud překvapi­vé, že svým pozdějším životem, kdy se stal nejvlivnějším finančníkem první republiky a pobíral tomu odpovídající plat, Preiss svou kdysi hlásanou vůli k askezi nenaplnil. Potřebám, které mu diktovaly jeho hojné a nákladné zájmy, vždy vyhověl a řídil se tezí, že míra materiálních požitků má plně odpovídat míře odpo­vědnosti, kterou člověk nese v zaměstnání.

Mají, nebo nemají mít životní potřeby člověka stano­veny hranice? V lednu 1932, v době nejhlubší hospo­dářské krize, se na toto téma rozvinula zajímavá pole­mika mezi Preissem a Janem Auerhanem, tehdejším prezidentem Státního statistického úřadu. Preiss tehdy vystoupil na veřejnosti s názorem, že je u nás mnoho lidí, kteří si chtějí zajistit „průměrné příjmy asi do 100 tisíc korun", avšak je málo těch, „kteří by si chtěli zaopatřiti příjmy nad tento obnos, to jest zaujetím míst, která ukládají velikou zodpovědnost". Preiss byl podle všeho přesvědčen, že tím opět kárá českou pohodlnost a průměrnost, doktor Auerhan mu však v dopise namí­tl, že pětisettisícový plat bankovního ředitele je „zby­tečný a nezdravý", protože neutratitelný a navíc demoralizující všechny ostatní zaměstnance, kteří vědí, že se mu sebevětší prací nikdy nedokáží přiblížit. Výměna názorů skončila patem - Auerhan sice opatrně, po socialisticku navrhl „nepřipustit vůbec možnost nadprů­měrně velkých příjmů", příznačné pro danou dobu však je, že sám vzápětí svůj návrh zrelativizoval: „Snad se touto tezí ocitám již na půdě nových společenských řádů," napsal, „nevím, neměl jsem ještě čas promyslit své teze do důsledků."

Ani Preiss však překvapivě netrval na svém názoru tak pevně, jak býval zvyklý; Auerhan ho každopádně polemikou přiměl zaujmout postoj k míře majetku nutné pro život - jeden z mála, které Preiss za života vy­slovil: „To, co má tvořiti maximum příjmů a co uspoko­juje, jest, jak ráčíte sám věděti, otázka stará, nejen teo­reticky často ventilovaná, ale také prakticky různě chápaná," píše Auerhanovi v lednu 1932. Jest to ko­neckonců otázka i ukojování oněch luxusních potřeb, které zase nejsou ničím jiným nežli zdroji, ze kterých žije umění, umělecký průmysl, literatura ve velkém smyslu atd. Já kupříkladu - promiňte, že mluvím o sobě - mám dosti značné potřeby při kupování knih, obrazů apod., nehledě k potřebám, které vyplývají z mého po­stavení a ukládají mi řadu společenských konání, kte­rých bych v jiném rámci nekonal, jako kupříkladu veli­ké styky s cizinou, přijímání hostů v širokém okruhu a tak dále." S odstupem času se zdá, že Preiss s přibývajícím vě­kem stále více směšoval dvě věci: celkem přirozenou nechuť k tomu, aby o výši jeho platu a adekvátnosti po­třeb rozhodoval někdo druhý nebo jakési nařízení, a subjektivní schopnost (nebo neschopnost) rozpo­znat míru příjmů, jež osvobozuje, od té, která svazuje. S přibývajícími lety jako by Preiss sám sebe stále tvrdošíjněji přesvědčoval o tom, že vysoké, v podstatě neo­mezené příjmy jeho a dalších prvorepublikových to­várníků a finančníků jsou spravedlivou odměnou za „ovládnutí našeho hospodářství našimi lidmi".

Jisté je, že polemika s Auerhanem Preisse přiměla k přemýšlení o tématu, na které si v té době už myslet odvykl - žádal potom Auerhana několikrát o schůzku a o pokračování v debatě. Když ten navrhl korespon­denci publikovat v novinách, Preiss jako by si uvědo­mil neúnosnost a nepřesvědčivost svých názorů, publi­kaci zakázal. Spor o způsob odměňování, simulující v zahalené formě spor o větší či menší spravedlnost jednotlivých společenských systémů, s brutalitou ty­pickou pro dvacáté století, nakonec rozřešila doba. So­cialismus v té či oné formě totiž oba diskutující zahu­bil - Jana Auerhana v prvních dnech heydrichiády na kobyliské střelnici a Jaroslava Preisse pár měsíců po osvobození v komunistické věznici na Pankráci.