Četl jsem si v Masarykově knize (viz dole) o Karlu Havlíčkovi a položil jsem si otázku, proč je česká politika stejně ubohá, jako za vlády Franze Josefa. A považuji za politicky přínosné, vyzvat k zamyšlení i čtenáře mých blogů.
Hlava XI. - POLITIKA A ETIKA - Havlíček chce politiku rozumnou a poctivou.
78. Z tohoto stanoviska Havlíček pohlížel na politiku a politickou taktiku, rozumí se při jeho důslednosti a propracovanosti samo sebou. Proti Bakuninovi, jenž se neštítil zásady, že účel posvěcuje prostředky (pozn. blogera: to převzal i Lenin), a proti domácím radikálům, zejména Sabinovi, napsal: „Takové jednání nesrovnává se nikdy s charakterem rozumné a poctivé politiky a musíme velice litovati, když demokracie k takovým prostředkům sahá, kterých jen despotické vlády užívaly a v ošklivost se jimi uvedly". (NN, 1849, 21. 1.)
Požadavek poctivosti ovšem neplatí pouze politickým stranám, ale stejně vládě. Nejlepší vláda jest nejpoctivější - píše v Pražských novinách (1848, 6. 1.): „Pod každou poctivou vládou jest dobře žiti, budiž si ona monarchie nebo republika, aristokratická nebo demokratická, konstituční neb i absolutní; ale každá nepoctivá vláda uvádí zem a národ, a konečně samu sebe do neštěstí." A stejně tudíž „jest ona strana nejchvalitebnější, která upřímně chce, aby se v (její) zemi dle (oněch) zásad poctivosti vládlo".
Havlíček soudí jako Washington: „Poctivost je nejlepší a jedině pravou politikou." Toho, co se říká „politika", Havlíček byl prost i jako politik, i jako žurnalista. Toho malého, malicherného, nízkého a mizerného machiavelismu, jejž političtí augurové už tenkrát a posud provozují, neznal. Byl proti všemu tajnůstkářství, byl proti tajným spolkům, dovolávaje se všude a důsledně veřejnosti, proto také, jak jsme přednesli, hájil tak srdnatě svobodu tisku a s ní veřejnost a svobodu soudnictví porotami. „Jako svobodný tisk jest teoretickou kontrolou zákonodárství a státní správy, tak jest ústav poroty praktickou jejich kontrolou: moc soudní, provozovaná od národu, jest živou kritikou moci zákonodární a výkonné " (NN, 1849, 29. 9.)
Havlíček pochopil, že politické chytráctví vedle násilí je zbraní absolutismu (srv. článek o Machiavellim, SI. Ic, s. 1801), a proto byl proti němu netoliko ve vládě, ale ovšem i ve vlastní straně, a zejména také v žurnalistice.
Zmínil jsem se už (Masaryk), jak Havlíček odkrytě mluvil ke svému čtenářstvu. Když po svatodušních událostech (1848) prohlášen stav obležení a právo vojenské, nechtěl zpočátku vydávat své noviny, ale odhodlal se k tomu přece; tenkrát napsal (NN, 1848, 24. 6.): „Lhát nechci a nebudu; abych ouplnou pravdu a celé své upřímné mínění vyslovil již nyní, tohoť snad nikdo ode mne žádati nebude." A stejně se zachoval a veřejně to osvědčil rok nato, když, aby Národní noviny mohl vydávat, se musil zavázat, že již nebude psát proti oktrojírce: „Světská moc může nás přinutiti k tomu, abychom z opatrnosti někdy mlčeli, ale žádná moc nás nepřinutí k tomu, abychom mluvili nepravdu proti svému přesvědčení."
79. O poměru mravouky a politiky, politického jednání a mravnosti mnoho se již namluvilo a pořád se ještě mluví - a přece je věc velmi prostá. Mirabeausvého nepěkného jednání neuhájil známým a často citovaným výrokem: „Malá morálka zabíjí velikou"; morálky malé a veliké není, politika morálkou velikou není. Etika a politika jako védy aneb praktické umění, rozumí se, jsou rozdílný; také je rozdíl mezi oborem činů politických a nepolitických, avšak, o to běží, není dvojí mravnosti, všeliký čin, všeliké konání, také politické, není-li mravně indiferentním, je buď mravným, nebo nemravným. Lhát pro stranu nebo pro vlast je tak lež, jako lhát pro svou kapsu; a kde se předstírá nepravda a lež pro vlast, národ atd., tam se ještě vždy ukázalo, že se lhalo pro prospěch vlastní.
Pravda je, že posud v politice tak, jako ve všem vzájemném jednání, lidé se rádi přidržovali násilí a lži (lež není než druh násilí), avšak o to běží, má-li se zde učinit pokrok! Zrušit na papíře násilnický absolutism (pozn. blogera: dnes totalitní komunismus) a ve skutečnosti držet se pod formou konstitucionalismu a parlamentarismu absolutismu lži a násilí, to pokrokem není.
To Havlíček pochopil. Proto je proti tajným spolkům a proti revoluci, proto neuznává správnost politiky, která by nebyla rozumná a poctivá, proto je pro veřejnost. Auguři političtí tomu dlouho ještě nebudou chtít rozumět, ale přece je to pravda.
Když uvažoval o příčinách, které zavinily úpadek svobody a návrat k absolutismu (NN, 1849, 31.3.= DNN, s. 67: Vysvětlení nynějších okolností), uvádí vedle politické přepjatosti a bláznovství, již reakce využila, politickou nemravnost a nepoctivost: „... při všech politických bouřkách a zmatcích vždy mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho při tom urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to ani celý věk napraviti nedovede. Jest ale prostředek proti takovým lidem. O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech za rádce nabízí, hleďte se vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti, je-li zachovalý muž. Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých úmyslů a musí míti nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. Také jest jistá jiná známka: Kdo sám sebe a svou rodinu zachovalým a řádným způsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dát, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíc roztahuje a potlouká ve veřejném životě, jistě jenom ke zkáze země a národa."
Pramen: T.G. Masaryk: KAREL HAVLÍČEK – Snahy a tužby politického probuzení – Praha 1896
