16. března 2016 projednával Senát parlamentu ČR, za přítomnosti premiéra Sobotky, situaci neřízeného přívalu mimoevropských imigrantů, ohrožující bezpečnost České republiky.
Všichni diskutující senátoři jednohlasně projevovali obavy z dosavadního vývoje, z pomalosti reakcí a opatření ze strany EU a také z nekoncepční a nedůrazné reakce české vlády na tento, pro naši republiku a občany, nebezpečný vývoj.
Senát jako celek, podle mého názoru, svojí jednomyslností a odpovědnými postoji, tentokrát plní funkci, pro kterou byl Ústavou určen. Senátoři by neměli tak výrazně podléhat kontroverzním zájmům parlamentních stran jako poslanci Sněmovny, ale měli by být více sjednocující a státotvornou silou, dbalou především zájmů státu a jeho občanů jako celku.
Ne nadarmo jsou proto voleni způsobem přímé volby v jednomandátových volebních obvodech. Nikoli tedy jako členové stran, ale jako známé, kvalifikované a důvěryhodné osobnosti. Proto také mají od voličů silnější mandát, než „stranicky disciplinovaní“ poslanci Sněmovny. Jejich vystupování tentokrát uvědomění jejich odpovědnosti potvrdilo.
Senátoři požadovali od vlády, aby nespoléhala na nejisté efekty jednání summitů EU, komplikovaného rozdílnými interpretacemi obrany lidských práv, nebo suverenity (omezené) členských států EU, nebo nevěrohodnými postoji Turecka, kterému nastalá situace umožňuje vnucovat EU své zájmy.
Požadovali od vlády přijetí odpovědných, radikálních a rychlých interních opatření, která by včas a efektivně zabezpečila bezpečnost republiky a jejích občanů.
Zatímco jiné státy EU, šengenského prostoru i mimo něj, staví ploty a nasazuji početné kontingenty policie i armády, naše „silová“ ministerstva posílají z naší nepočetné policie a profesionální armády pomocné mise na cizí hranice a doma např. uvažují o „nasazení“ dobrovolných hasičů a pod.(!)
Chování naší vlády vyvolává dojem, že snad nezná platný Zákon 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Konkrétně ČÁSTI PRVNÍ: Čl.1, Čl. 3, a že nezná svojí povinnost podle Čl. 7, navrhnout parlamentu vyhlášení stavu ohrožení státu, a podle Čl. 8 i ve zkráceném projednání.
Platný Zákon o branné povinnosti č. 585/2004 Sb., v ČÁSTI PRVNÍ §1 říká, že brannou povinnost má každý občan ČR, starší 18 let, odvedený jako služby schopný. ČÁSTI ČTVRTÁ a PÁTÁ konkretizují odvodní řízení v době ohrožení státu.
Není sporu o tom, že v dnešní situaci migrační krize je náš stát ohrožen a že by vláda měla podle něj neprodleně konat. Zejména by, spolu s parlamentem, měla vyhlásit stav ohrožení státu a odvody alespoň dvou ročníků mladých mužů (nejlépe asi ročníků 1995 - 1996), připravit a zahájit jejich výcvik (buď prezenční, nebo ambulanční). Také zahájit plánování zvýšení tuzemské výrobní kapacity (nebo nákupu) zbraní, munice atd. Což se NEDĚJE!
Vzniklá situace také znovu naléhavě vyvolává otázku obnovení i mírové aktivní prezenční vojenské služby pro všechny zdravé občany-muže, a po jejich podrobení vojenskému výcviku, v trvání několika měsíců, zařazení do aktivních záloh, periodicky trvale cvičených pro udržení jejich mobilizační připravenosti. Příkladem může být v tomto směru Švýcarsko. Aktivní zálohy by měly mít charakter domobrany, použitelné pouze pro obranu na území ČR a státu EU, se kterými má ČR společné hranice.
