Rozmařilost plutokracie a nouze lidu

Světová ekonomická krize trvá a staré recepty kapitánů světové ekonomiky (privátních i vládních) na její řešení nějak „nezabírají“. Tak jim nezbývá než stále se opakující konejšení veřejnosti, že se již objevují náznaky nového ekonomického zotavení, ale zatím slabé a nejisté.  

Důsledky vlekoucí se krize stále více doléhají na státy jako celek v rostoucích deficitech jejich rozpočtů a rostoucím zadlužení, až v hrozbách státních bankrotů, dnes již i světového hegemona USA, tak na všeobecnou životní úroveň lidových mas. Nezaměstnanost stoupá do dvojciferných čísel, důchodová, zdravotní a další sociální pojištění jsou v insolvenci, sociálně vyloučenými nejsou jen bezdomovci a nekulturní menšiny, ale stávají se jimi i pojištění důchodci, handicapovaní a dokonce i mládež po ukončení škol. 

Starý Řím a jeho císařové si vykupovali klid proletariátu podle zásady Panem et circenses-chléb a hry. O co více se vládcům dnešního světa nedaří dávat lidu dostatek chleba, o to více mu poskytují těch her. Ovládají všechna masová media i vzdělávací systém a krmí lidové masy rozkošemi a pozlátkem konzumního způsobu života a pohádkami o všem otevřené cestě k jeho dosažení. „Kříďákovými“ magazíny s krásnými a finančně úspěšnými „celebritami“ všeho druhu a všech pohlaví, oslňujícími televizními šou s milionářskými hvězdami, přenosy spektáklů profesionálního sportu s milionářskými hráči a závodníky přesvědčují důvěřivou masu o tom, že i jí je tato cesta otevřená.    

Tak pražské vydání deníku metro z 8. října (str. 12) přineslo článek s titulkem REKORD. Kámen se prodal za půl miliardy. Ten přinášel informaci, že aukční síň Sotheby´s vydražila v Hongkongu diamant za 513 milionů Kč a tím překonala dosavadní rekord síně Christie´s prodeje kamene za 502 milionů Kč. Když není možno lid nakrmit chlebem, ať se alespoň opájí miliardářskými sny!

Jako obvykle od komentátorů mých blogů z řad obhájců nefungujících teorií liberálního kapitalismu očekávám, že mne obviní z komunismu a prohlásí za dementní strukturu z dob reálného socialismu. To mne však povzbuzuje k tomu, abych jim předem vysvětlil souvislost mezi prezentovanou rozmařilostí celosvětové plutokracie a celosvětovým růstem bídy lidových mas.

To, co zde uvedu, není ani mým objevem, ani ojedinělým názorem. Velká řada světových i našich národohospodářských a sociologických badatelů spatřuje příčinu periodických ekonomických krizí kapitalismu v  relativní nadvýrobě. Příčinu relativní nadvýroby analyzoval již uznávaný největší ekonom 19. století Karel Marx. Ta spočívá v základním rozporu kapitalistického způsobu výroby, v rozporu mezi společenskou produkcí a jejím soukromým přivlastňováním.

Celou produkci zpeněží kapitalista a po odečtení materiálových a finančních nákladů si soukromně přivlastní celou vytvořenou přidanou hodnotu (viz DPH). Z té zaměstnancům zaplatí pouze (nízkou) cenu jejich práce a přivlastní si (obvykle) její mnohem větší díl, jako svůj privátní zisk. Z něj může rozšiřovat a modernizovat svůj kapitál investováním nebo jej může použít pro svojí osobní spotřebu. Vytvořená přidaná hodnota musí nalézt odbyt a být realizována, tj. prodána. I značně výdaje na nadprůměrné životní potřeby všech kapitalistů ani zdaleka nejsou schopné spotřebovat významnou část přidané hodnoty. Rozhodující je spotřeba obrovské masy námezdně pracující masy (včetně tzv. střední třídy). Ta však, vzhledem k nepoměrně nízkému podílu na celkových peněžních příjmech, není schopna celou přidanou hodnotu fyzicky odkoupit. Současně v této situaci nedostatečné poptávky po spotřebních statcích kapitalista také nemá důvod zvyšovat svůj produkční potenciál investováním. A tak dochází na trhu k všeobecnému převisu nabídky nad poptávkou a ke krizi z nadvýroby.  

Co si však má kapitalista počít s neproduktivním peněžním kapitálem? Začne jej „investovat“ do zcela zbytečných prestižních statků (zlata, drahokamů, šperků, uměleckých děl, nevyužitých luxusních sídel a dopravních prostředků), což sice poněkud zvýší poptávku a zaměstnanost, ale jen velmi nedostatečně a krizi to nevyřeší.

Řešení situace ponechává kapitalista na státu. Na tom státu, kterému odpírá platit daně, zejména v periodách přechodných konjunktur, kdy dosahuje a přivlastňuje si nadprůměrný zisk. Na státu, který tím nutí, aby se stále více zadlužoval na účet ještě nenarozených generací lidu, likvidoval své sociální funkce a stále více upadal do područí finančního kapitálu, vládce dnešního světa. 

Zodpovědní národohospodáři dnešní doby (ale i prozíraví kapitalisté, jako například Waren Buffet nebo Bill Gates) vidí nutnost změny dosavadní formy kapitalismu. Nejen v zájmu lidové masy, ale i v zájmu samotných kapitalistů, v zájmu racionálnějšího fungování kapitalismu. Řešení spočívá v rovnoměrnějším rozdělování přidané hodnoty ve prospěch námezdně pracujících. Rozdíly v osobních příjmech kapitalistů a zaměstnanců, dnes existující ve výši více řádů, by měly být kompenzovány zaslouženým podílem zaměstnanců na zisku zaměstnavatelů a kontinuálně progresívním zdaněním fyzických osob, které by zabezpečilo státům vyrovnané rozpočty a ukončilo jejich nekonečně stoupající zadlužování.