Dopis reaguje na brifink premiéra a ministryně školství 31.8.2016 na ČT24, kde seznámili media o úspěšném výsledku jednání s ministrem financí o zvýšení rozpočtu pro školství pro následující léta.
Nezmínili se vůbec o tom, kde ministr Babiš opatřil potřebné rozpočtové zdroje. Ten obvykle vyžaduje od žadatelů hledání zdrojů v lepším hospodaření ministerstev a využití dosažených úspor na krytí jiných jejich účelnějších výdajů.
Již v minulých létech jsem se angažoval v řešení problematiky celého vzdělávacího systému a předal ministerstvu školství (a současně ministerstvům průmyslu, zemědělství, zdravotnictví, sociálních věcí, zaměstnavatelským a odborovým svazům) písemné návrhy na novelizaci a sloučení zákonů o všech jeho stupních do jednoho zákona, která by vedly ke zlepšení kvality celého vzdělávacího systému a zvýšení jeho efektivity. Na ty, obeslaní, bohužel, nereagovali.
To vše mne dnes vedlo ke zveřejnění následujícího dopisu.
______________________________________________________________
V Praze, dne 31.8.2016
Vážený pane Babiši,
31. srpna 2016 vystoupili premiér Sobotka a ministryně školství na brifinku k zahájení školního roku, kde vítězoslavně oznámili Váš souhlas se zvýšením rozpočtové položky ministerstva školství na plošné zvýšení platů učitelů a školského personálu.
TO JE JISTĚ CHVÁLYHODNÉ, ale zároveň jsem postrádal Vaší obvyklou výzvu a požadavek ke zlepšení hospodaření v rezortu školství a využívání dosažených úspor na nutné účelné výdaje.
Již v mých výše zmíněných návrzích novel zákonů, jsem navrhoval omezení financování nadbytečného počtů studentů v oborech, kde jsou společensky nepotřební. Tak, aby efekt zvýšení platů ve školství byl vzhledem k rozpočtu Ministerstva školství neutrální.
Dosud platí poskytování státních dotací školám podle počtu studentů (na hlavu). Státní i soukromé odborné školy střední i vysoké, v honbě za dotacemi, přijímají nelimitované počty studentů. Výsledkem je na jedné straně nedostatek absolventů některých potřebných profesí v produkčním procesů, v nezbytných službách a kulturních institucích, které zaměstnavatelé na trhu práce marně hledají, a na druhé straně přebytek absolventů neprodukčních a společensky nepotřebných profesí, kteří marně hledají zaměstnání.
Proto se jeví jako společensky potřebné, kvalifikce a počty přijímaných a studentů prognózovat a průběžně regulovat.
V rozpočtu ministerstva školství by měly být sníženy výdaje na nepotřebné obory, a státní subvence odborným středním i vysokým školám poskytovány pouze na prognózované potřeby profesí, nikoli podle počtu přijatých studentů.
Teprve při nepokrytí prognózované potřeby absolventů pro cílový rok zájemci, kteří splňují požadavky přijímacích zkoušek, státními a veřejnými školami, hradit plné školné jen těm soukromým školám, které nejlépe uspějí ve výběrovém řízení, vyhlášeným Ministerstvem školství pro doplnění počtu žáků do prognózované potřeby.
Ostatní zájemci o studium by mohli studovat libovolně zvolený obor za plné školné v nedotovaných soukromých školách na vlastní riziko, že po absolvování nebudou nalézat zaměstnání v získané odbornosti.
Účastníci prognózování by byli povinni vyžádané počty absolventů zaměstnat na dobu určitou, minimálně dvou roků. Zaměstnavatelé by si ale současně mohli smluvně zavázat vybrané studenty jejich placeným zaměstnáváním již v průběhu studia, umožněním praxe v oboru a vyššími nástupními mzdami.
Vycházím ze své vlastní zkušenosti. V roce 1949, kdy jsem ukončil devítiletou povinnou školní docházku, docházel do školy poradce pro volbu povolání. Ten podle studijních výsledků doporučoval rozmístění absolventů do učebních oborů a vyšších škol.
Mne doporučil pro učební obor elektromechanik v ČKD Stalingrad Praha (původně Českomoravská-Kolben-Daněk). Můj otec byl fotograf-živnostník, matka v domácnosti a byli členy Čs. strany sociálně-demokratické (až do sloučení s KSČ, tedy žádná politická protekce. Po prvním roce učení mne závod vyslal na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze 2 (nyní Františka Křižíka, kde tehdy byla podmínkou pro přijetí minimálně jednoroční praxe v oboru). Po maturitě s vyznamenáním jsem byl přijat na ČVUT. Již během pátého roku studia jsem nastoupil kvalifikovanou brigádnickou práci v oboru v „mateřském“ závodě. Studium ČVUT jsem absolvoval s „červeným diplomem“. Po celou dobu studia na průmyslovce a technice jsem pobíral základní státní a prospěchové stipendium.
Tehdy platil systém „umístěnek“ absolventů středních i vysokých škol. Absolvent musel nastoupit do direktivně určeného místa. Já jsem byl přirozeně přidělen do ČKD – Kolbenka, kde jsem hned dostal nadprůměrný nástupní plat. Systém to byl sice direktivní, ale efektivní. Absolventi byli rozdělováni a umísťováni podle svých schopností a nehrozilo jim shánění zaměstnání. Všichni absolventi vyšších škol měli alespoň minimální praxi.
S uctivým pozdravem
Ing. Zdeněk Trinkewitz
důchodce
