Bruselská parlamentní levice, sdružená v alianci S&D –Socialists & Democrats, „hauzírovala“ po Evropě v kampani před volbami do evropského parlamentu. Poslední zastavení se odehrálo v pátek 11. listopadu v Praze. V Národním domě na Smíchově, za účasti potentátů parlamentu EU, včetně jeho předsedy Martina Schulze a našeho premiéra Sobotky.
Po zahájení konference poslancem Richardem Falberem, se ujal hlavního projevu předseda S&D Hannes Swoboda a seznámil účastníky s programem Relaunching Europe – Znovunastartování aktivit EU. Upozornil na existující názory na její další vývoj. Na otázky rychlosti rozšiřování celé EU a eurozóny, vyšší centrální regulace, zejména v oblasti společných a národních financí, nebo na směřování k federalizaci. Poukázal na vznik a dopady zadluženosti států eurozóny a nutnost sanací jejich bank a státních rozpočtů. Konstatoval i krizovou stagnaci ekonomické výkonnosti EU a s ní spojený vysoký stupeň nezaměstnanosti. Náladu posluchačů se pokusil zlepšit názorem (myslím příliš optimistickým), že krize je již na ústupu. Podrobně s představami a plánovanými aktivitami S&D seznámila účastníky v panelové diskusi Edit Herczog, poslankyně parlamentu EU za Maďarsko.
V jejím projevu se opět naplno projevila teoretická i praktická bezradnost celé evropské levice. Její záměry jsou sice žádoucí a chvályhodné, ale mají spíše charakter zbožných přání a spočívají jen v apelu na uvědomělé a odpovědné chování celoevropských, národních, veřejných i soukromých institucí a všech jednotlivých občanů.
Teoretický deficit evropské levice se v oblasti ekonomické projevuje v tom, že celá institucionální evropská levice rezignovala na vlastní ekonomickou teorii a zcela se podřizuje neoliberální ideologii washingtonského konsensu. Mlčky souhlasí s neomezenou emisí peněz soukromými bankami, s „tržním“ určováním úrokových sazeb, s neregulovaným spekulativním obchodováním s úvěrovými deriváty, s pokračující privatizací dalších oblastí veřejných služeb, s postupující koncentracím kapitálu a s ní překotně nad všechny meze rostoucí koncentrací soukromých majetků, doprovázenou růstem pauperizace rozhodující masy populace. Podporuje mantru nekonečného zvyšování spotřeby a produkce, které prý je jedinou cestou k předcházení ekonomickým krizím a s nimi spojenou masovou nezaměstnaností (tzv. růst růstu). To bez ohledu na bezohledné rabování přírodních zdrojů, ničení životního prostředí a udržitelnost rozvoje.
Podobný teoretický deficit má levice i v oblasti politické. Levicoví „teoretici“ i politici papouškují politologickou mantru o jedinečnosti a nenahraditelnosti buržoasní zastupitelské demokracie, která uznává suverenitu lidu jen verbálně, ale v praxi předává vrcholnou moc natrvalo parlamentu, který je nominován kartelem prospěchářských a korupčnických politických partají. Součástí tohoto kartelu jsou i strany parlamentní levice, jejichž poslancům a funkcionářům vládní moci tento stav pochopitelně vyhovuje. Proto stejně horlivě zatracují možnost přechodu na systém demokracie přímé, která by dávala rozhodující slovo v určování, řízení a kontrole společných zájmů lidu - demokratické většině občanů.
Z těchto teoretických deficitů parlamentní levice a z individuálních zájmů jejích funkcionářů vyplývá praktická „levicová“ politika, která nesměřuje k potřebným zásadním změnám politického a ekonomického systému, ale spokojuje se jen s reformistickou politikou dílčích ekonomických cílů.
Za popsané situace nemají občané reálnou možnost svobodné formulace společenské smlouvy s vládní mocí, která by měla být svobodně v celonárodním referendu uzavřena formou nové ÚSTAVY. Takové, která by lidu – suverénu demokratické republiky – garantovala všechna jeho demokratická a lidská práva.
Jednou z cest k prosazení skutečné demokratické vlády lidu je volba nové nebo nových politických stran, které budou mít ve svém nejbližším programu uzákonění obecného referenda bez nesplnitelných podmínek a s plnou závaznosti jeho výsledku. A v dalším kroku přijetí nové Ústavy přímé demokracie, rovněž celonárodním referendem.
Druhou cestou mohou být masové akce lidového odporu s uvedenými požadavky. Bude-li je vládnoucí moc ignorovat nebo potlačovat násilím, potom má lid plné právo se také uchýlit k násilí. Jak praví Deklarace nezávislosti USA:
Avšak když dlouhá řada případů zneužití moci a skutků bezpráví, sledujících neustále tentýž cíl, svědčí o úmyslu podrobit je (občany) naprostou krutovládou, pak je jejich právem, a přímou povinností, takovou vládu svrhnout a postarat se o nové strážce své příští bezpečnosti.
