Za názornou ukázku poslední fáze evropského feudalismu může posloužit Francie posledních Ludvíků: XIV. - Krále slunce, nejmocnějšího vládce tehdejší Evropy, XV. - věčného válečníka a posledního XVI. – slabocha, který skončil pod gilotinou Velké francouzské revoluce.
Co vedlo k výbuchu francouzské revoluce? Byl to bezuzdně rozmařilý život dvora a vysoké šlechty, který nedbal na doslovnou bídu nevolných rolníků a dělníků v manufakturách a který bezohledně obíral měšťanstvo o výsledky jeho práce a podnikavosti stále novými a rostoucími daněmi. Základním privilegiem feudálů v celé Evropě bylo jejich osvobození od daní. Veškerou tíhu rozmařilého života šlechty a válečných výdajů nesl lid. Stát a šlechta nebrali ohledy na časté přírodní katastrofy, neúrody a válečné škody a předepisovali lidu nové a vyšší daně, aby pokryli své trvale rostoucí finanční potřeby a schodky státních financí. Živelné rebelie lidu provázely celou éru feudalismu, ale ke konečnému výbuch jeho hněvu a k úplnému vyvrácení feudálního řádu došlo až za jeho úpadku na konci 18. století.
Všimněme si jeho podobnosti s dnešní tzv. demokracií a kapitalistickým ekonomickým systémem.
Vládnoucí vrstva kapitalistických magnátů, jimi najatých manažerů a špičkových úředníků a spolu s nimi vrstva prospěchářských a zkorumpovaných politiků, vrcholových úředníků státní správy, vládě sloužících majitelů a manažerů expertních, marketingových a lobystických firem se chovají podobně jako feudálové. Zmocňují se („v mezích zákona“) nepřiměřeně vysokého podílu z celospolečenského produktu a také jej bezuzdně a rozmařile utrácejí na ukojení svých nenasytných a nemorálních choutek. Předvádějí se a soupeří navzájem v nákupech soukromých letadel, jachet, nejdražších automobilů. Pořádají nekonečné řady nákladných párty. Ověšují své manželky a konkubíny nejdražšími šperky, unikátními modelovými obleky a chodí s nimi do kasin, kde se hraje o závratné částky. Někteří předstírají mecenášství umění, ale je to jen další projev jejich snobizmu nebo jde o diverzifikaci uložení kapitálu a spekulaci na budoucí růst cen uměleckých děl.
Jim zavázaní politici se současně starají o přijímání zákonů, které boháčům ukládají stále nižší daně z osobních příjmů, majetku a obchodu s ním. Proto stále větším podílem musí do státního rozpočtu musí přispívat všichni lidé prostřednictvím DPH a spotřebních daní. Jestliže stát potřebuje zvýšit veřejné výdaje, musí si na ně vybrat od všech občanů rovným dílem.
Ale vlády, které potřebují občany jako své voliče, si je nechtějí znepřátelit zvyšováním daní a krácením veřejných výdajů. Tak existuje a stále narůstá rozpor mezi příjmy státního rozpočtu a jeho výdaji. A vlády (pravicové i levicové) jej řeší tím, že zadlužují stát a jeho budoucí generace emisemí státních dluhopisů na mnoho let do budoucna. Státní dluh ČR již překročil 1000 miliard Kč, což představuje asi dvě třetiny ročního HDP. Boháči a jim posluhující politici, státní úředníci a „nezávislí“ experti „teoreticky“ zdůvodňují daňovou „rovnost“ tím, že veřejné výdaje jsou společné a proto že na ně musí také všichni společně přispívat. Progresivní zdanění osobních příjmů prohlašují za Jánošíkovo lupičství, který bohatým bral a chudým dával.
Ale na tyto argumenty všichni „odborníci“ rychle zapomněli, když hospodaření jejich vzorů, amerických bank a firem, vyvolalo nejhlubší světovou finanční a hospodářskou krizi všech dob. Najednou se světoví i naši kapitalisté nestydí požadovat miliardové injekce z veřejných peněz (z peněz všech občanů) na záchranu svých soukromých firem a kšeftů. Krizi vydávají za nevyhnutelnou přírodní katastrofu, kterou jsou vlády povinné řešit. Sestavují se týmy ekonomických „nezávislých expertů“, kteří mají navrhnout způsoby, jak krizi zvládnout.
A hleďme, k čemu „nezávislí experti vědecky“ dospěli!
- V žádném případě se nesmí zavést progresivní zdaňování osobních příjmů.
- Je nutno snížit mandatorní výdaje státního rozpočtu snížením nebo alespoň zrušením zákonného zvyšování důchodů, sociálních a podobných dávek.
- Příjmy rozpočtu je nutno zvýšit zvednutím všech sazeb DPH.
Vraťme se nyní ke srovnání feudalismu a dnešní konstituční demokracie a kapitalismu.
Ukazuje se, že v podstatě není v postavení aristokracie–vládnoucí vrstvy a lidu obecného žádný podstatný rozdíl! Proto lze dnešní společenský systém právem prohlásit za nový feudalismus! Protože dnešní aristokracie:
- žije stejně nevázaně a sobecky jako aristokracie feudální,
- daně z osobních příjmů sice nemá nulové, ale udržuje si je na
zanedbatelné úrovni,
- schodky státní pokladny musí opět zaplatit obecný lid i za cenu snížení jeho
životní úrovně,
- využívá plně svá práva a přivlastňuje si všechny výhody, zatím co lid svá
práva využívat nemůže, protože k tomu nemá prostředky
Uvedl jsem tyto úvahy připomenutím Velké francouzské revoluce. Její příčinou byl morální a ekonomický úpadek feudálního řádu a živelný výbuch odporu lidu proti společenskému a hospodářskému útlaku lidu.
Dnešní demokracie a kapitalismus vykazují analogické symptomy rozkladu a vzbuzují stále větší nespokojenost občanů. Je jen otázkou času a politického a společenského vývoje ve světě, kdy, kde a jakým způsobem se nakonec vybijí rozhodující rozpory dnešního světa. Nerozhodnou-li se klíčové státy světa pro zásadní reformu dnešního stavu a systému, bude muset dojít k řešení spontánnímu, neřízenému a pravděpodobně velmi násilnému a devastujícímu.
