Čtvrtá část pětidílného seriálu, věnovaného volbám do krajských zastupitelstev a do Senátu v říjnu 2016.
V tomto dílu navážeme na díl (3), ve kterém jsem charakterizoval parlamentní strany
tzv. pravice.
Dnes budu pokračovat tzv. levicí
Ta je zastoupena ve Sněmovně stranou ČSSD (20,45%) a KSČM (14,91%), které patří vedle Hnutí ANO 2011 k nejsilnějším a kterým „vypadnutí“ ze Sněmovny nehrozí.
Ale ani toto „levé“ křídlo Sněmovny nemá, stejně jako „pravé“, žádný konstruktivní, státotvorný a rozvojový politický program. Stejně, jako u ostatních parlamentních stran, je jejich hlavní starostí udržení se u moci a lukrativních funkcí ve státní správě. U ČSSD je to tradiční oportunismus (kam vítr, tam plášť) a opatrnický „sociální“ reformismus, kterým si kupuje hlasy neinformovaných a důvěřivých „dolních“ vrstev společnosti. Ale i „revoluční“ KSČM nese svůj název „Komunistická“, jen proto, aby si udržela voliče z přežívajících vyznavačů stalinského bolševismu a z početně nevýznamné vrstvy politicky nevzdělané „levicové“ mládeže a nekvalifikovaného dělnictva, nenacházejícího dnes zaměstnání.
Netvrdím to zde bez důkazů. Sobotkova vládní ČSSD to dokazuje svým nekoncepčním legislativním programem, oportunisticky podléhajícím nejen rozmarům svých koaličních partnerů, ale i pravému křídlu vlastní strany, které nemá daleko k politickým postojům ODS a TOP 09. Abych byl konkrétní, třeba ve snahách oklestit v Ústavě pravomoci prezidenta republiky, zvoleného v první demokratické přímé volbě celonárodní většinou voličů. Nebo ve snaze (pana JUDr. Dienstbiera a spol.) oktrojovat lidu takový Zákon o referendu, který by jeho vyvolání podmiňoval nesplnitelnými podmínkami a jehož výsledek by nebyl konečný, ale podléhal by schválení Sněmovnou.
Na Sobotkově vládě, s partnerem „z nouze“ Babišem, spočívá odpovědnost za bezkoncepčnost vládní politiky. Ani jedni, ani druzí nemají kvalifikované týmy expertů pro stanovení strategického směřování státu. Vystačí si jen s obzorem čtyřletých volebních období, postrkováni jen domácím a globálním vývojem. Neodvažují se žádných vlastních iniciativ a jsou jen poslušnými realizátory směrnic z Bruselu, Měnového fondu a Světové banky, a v bezpečnostních záležitostech amerického velení NATO a Státního departementu. Silně to připomíná poslušnost komunistických vlád vůči Moskvě, RVHP a Varšavské smlouvě v éře ČSSR.
Že se i malý stát může chovat sebevědomě, dokazují stejně malé státy jako Švýcarsko nebo Izrael.
