Pavel Sedláček napsal pro Hospodářské noviny ekonomicko-filosofickou úvahu o hodnotě produktu, služby nebo statku a o jejím vztahu k tržní ceně. Dospívá k názoru, že hodnota je vlastně nedefinovatelný a zcela subjektivní pojem, který nemá při rozhodování o tržní ceně žádný význam a vliv.
Rozhodující pro směnu (dnes vždy „směnu“ za peníze, tj. pro prodej a nákup) je tržní cena, která podle Johna Stuarta Milla reprezentuje trhem nastavenou rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. To platí pro zboží a služby, jejichž množství nabízené na trhu není nějak zásadně omezené, které nejsou vzácné. V takovém případě se tržní cena příliš neliší od ceny = průměrné úplné náklady + průměrný zisk. U produktů vzácných může při velké koupěschopné poptávce růst tržní cena tak vysoko, až většinu poptávky odradí a vyrovná ji s nabídkou.
Rozhodující pro směnu (dnes vždy „směnu“ za peníze, tj. pro prodej a nákup) je tržní cena, která podle Johna Stuarta Milla reprezentuje trhem nastavenou rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. To platí pro zboží a služby, jejichž množství nabízené na trhu není nějak zásadně omezené, které nejsou vzácné. V takovém případě se tržní cena příliš neliší od ceny = průměrné úplné náklady + průměrný zisk. U produktů vzácných může při velké koupěschopné poptávce růst tržní cena tak vysoko, až většinu poptávky odradí a vyrovná ji s nabídkou.
Specifickým případem vzácnosti jsou umělecká díla, významné starožitnosti nebo unikátní šperky. Ty tvoří specifickou oblast trhu, vyhrazenou jen pro velmi majetnou vrstvu společenských elit. Jejich příslušníci mají dvě základní pohnutky k nákupu takového zboží. Jednak je to pohnutka prestiže, předvádění se, že na to mají, jednak je to spekulativní investice do majetku, u kterého očekávají další růst ceny. V době hrozby stále rychlejšího opakování a prohlubování hospodářských recesí, je investování do produkce čehokoli riskantní a investice do zlata a podobných komodit je tezaurací kapitálu, která nepřináší zisk. U uměleckých a starožitných předmětů očekávají investoři trvalý růst jejich tržní ceny. Obchod s nimi však představuje další z investičních „bublin“, které když splaskly, byly přímou příčinou posledních dvou masivních ekonomických recesí. Nejprve to bylo splasknutí bubliny zaručeně perspektivních investic do mediálních technologií a následující bubliny hypoteční, po kterých došlo k obrovským kapitálovým ztrátám investorů. Při té druhé se předešlo hrozícímu úplnému zhroucení světového finančního trhu pouze gigantickými finančními injekcemi vlád do insolventních bank, financovanými ze zadlužení vlád emisí dluhopisů.
Je tu ještě druhá podobnost těchto bublin. Nafukování jak technologické, tak hypoteční bubliny zdatně povzbuzovali „odborníci“ burzovních obchodů. Ratingové agentury, investiční a finanční poradci, burzovní makléři a brokeři, kteří jsou vždy ochotni za tučnou odměnu vyvolávat u chtivých investorů ta nejoptimističtější očekávání a povzbuzovat jejich investiční spekulace, ze kterých mají své provize a odměny. Čím jsou objemy obchodu vyšší, tím jsou vyšší i jejich odměny. Stejně je tomu u uměleckých děl a starožitností. Celosvětová mafie „znalců umění“, galeristů, aukčních firem a ostatních příživníků, neustále „objevuje“ dosud neznámé umělecké velikány a „vytáčí“ jejich ceny do závratných výšin. V peněžním oběhu se z ničeho rodí miliardové objemy peněz, které jej destabilizují a s ním i celou ekonomiku. Podobně, jako když banky emitují další a další úvěry, nekryté nejen vlastním kapitálem bank, ale ani jim svěřenými depozity. Kdo ví, možná, že tento šílený mumraj potrvá ještě dlouho, ale investoři mohou také najednou zapochybovat, prohlédnout a zjistit, „že císař je nahý“. Bublina se protrhne a ceny se zřítí i o několik řádů. A protože investory jsou často samy banky a ukládají svá aktiva i tímto způsobem (viz český skandál s nadhodnocenými diamanty), může to otřást jejich likviditou tak, jako dřívější splasknutí bublin ostatních.
