Evropa se vrací do minulého století

20. století bylo v Evropě stoletím dvou světových válek, selháním režimů parlamentní demokracie, rozpadem kolonialismu evropských velmocí a přenecháním světové dominance Spojeným státům americkým.

Začátkem tohoto pádu Evropy byla I. světová válka, která byla bojem tehdejších evropských velmocí o rozdělení světových zdrojů a trhů, v podstatě bojem o prosazení zájmů jejich dominantních soukromých průmyslových, bankovních, agrárních a obchodních korporací. Všechny zúčastněné státy počítaly se svým rychlým vítězstvím, ale síly obou válečných uskupení (Dohody a Centrálních mocností) byly vyrovnané, takže válka se stala nerozhodnou válkou poziční, která zcela vyčerpávala materiální i lidské zdroje všech zúčastněných států. Všechny válčící státy musely vyčerpané materiální zdroje nakupovat v zahraničí a tím se těžce zadlužovat. Státy Dohody se zadlužovaly především v neválčících USA a nakonec i tím, že si vyžádaly expediční účast armády USA v evropské válce. Nakonec, po vítězství Dohody a paralelním vzniku komunistického Ruska, byly výsledky války formulovány ve Versailleském mírovém systému.

Ten však byl formulován s pozice vítězů a poražené státy byly „odsouzeny“ k mnoha omezením jejich suverenity a k nesplnitelným reparačním náhradám vítězům. Zejména se to týkalo Německa, zatímco Rakousko-Uhersko bylo rozbito do nástupnických států a Turecko bylo „stlačeno“ jen do Malé Asie. Kolonie Německa a Turecka si rozdělily imperialistické Velké Britanie a Francie, pod pláštíkem tzv. mandátní správy. Spojené státy americké se z Evropy stáhly a spokojily se „jen“ s pozicí nového světového hegemona, především finančního a vojenského.    

Ekonomická a následně politická situace po uzavření mírových smluv byla v celé Evropě těžká, zejména v poraženém Německu, které nebylo schopno plnit reparační podmínky. To vyvolávalo všeobecnou nespokojenost a vznik levicových i pravicových militantních hnutí a stran, většinou vysloužilců světové války. Mimo jiných i Nacionálně socialistické německé dělnické strany, jejíž vůdce Adolf Hitler již v roce 1923 zorganizoval v Mnichově neúspěšný puč proti bavorské vládě.

V ostatních zemích došlo ve 20-tých létech k postupnému oživování a přiblížování se k předválečné úrovni. Přesto v Československu došlo v roce 1920 k dělnickým bouřím, které byly sice potlačeny, ale vedly ke vzniku prosovětské Komunistické strany Československa.

Dosažený jistý pokrok v rozvoji Evropy byl ale, po krachu na newyorkské burze v roce 1929, zcela znehodnocen vypuknutím Velké světové hospodářské krize, ukončené až zbrojením před II. světovou válkou.

Nepříznivé ekonomické důsledky pro dělnictvo i střední třídu vedly v celé Evropě k jejich radikalizaci, ke kritice vlád a zkorumpovaného chaotického systému parlamentní demokracie. Volalo se po vládě silné ruky. Toto volání bylo vyslyšeno a v celé Evropě se postupně zrodily autoritativní režimy a diktatury monarchistické, vojenské a fašistické.

Začalo to v Itálii již v roce 1919 zrodem fašismu, „regent“ Horty vládl v poválečném Uherském království, v Německu se v roce 1923 v Mnichově pokusili polovojenský Stahlhelm a Hitlerova předchůdkyně budoucí NSDAP o nezdařený protivládní puč, v Bulharsku a v Jugoslávii převzaly vládu armády v čele s panovníky, v roce 1933 se „legálně“ ustavily autoritativní vlády: v Rakousku Dolfusova a Schuschniggova, v Portugalsku Salazarova a v Německu Hitlerova. V Řecku v roce 1936 Metaxasova a v roce 1939 Francova ve Španělsku. Výsledkem tohoto procesu bylo zhroucení Versailleského mírového systému a znovuzahájení nedokončené I. světové války Hitlerovským Německem.

Dnes je Evropa v podobné situaci, jako na začátku 30-tých let 20-tého století, navíc   komplikované obrovitou migrační vlnou uprchlíků, většinou z islámských teritorií.

V Evropě se znovu množí autoritativní režimy, a to nejen mimo, ale i uvnitř „sjednocené“ Evropské unie. V Turecku, Polsku, Maďarsku, Ukrajině, rozrůstají se pravicová i levicová extremistická hnutí i ve všech státech EU a volají po vládě silné ruky.

Je tomu tak i u nás, dokonce i v „demokratických“ stranách, fungujících v parlamentu a v regionech. Ukázaly to právě ukončené volby do krajských zastupitelských sborů. 65 % voličů se, pro znechucení politikou vládních stran, voleb neúčastnilo. Takže dali prostor mediálně zpracovaným stoupencům vlády silné ruky lídra Hnutí ANO 2011 Andreje Babiše, takže to se stalo vítězem s 21% hlasů od 35% oprávněných voličů, kteří hlasovali (tj. 2,1% hlasů od všech oprávněných voličů). Což znamená, že o osudech 100% voličů budou celkem v krajích z Hnutí ANO rozhodovat zastupitelé pouhých 2% občanů!!!    

Nad těmito čísly nelze jednoduše mávnout rukou, protože se jedná „jenom“ o kraje. Ale je   nutno si uvědomit, že v příštím roce 2017 se bude volit do Poslanecké sněmovny a tím rozhodovat o vládě ČR pro další 4 roky. Budou-li se chovat voliči podobně jako ve volbách letošních, lze očekávat, že vládu bude sestavovat Hnutí ANO, přesněji Andrej Babiš, lídr svého soukromého hnutí, který nemá žádný program státotvorný politický program, a hodlá řídit stát jako podnikatel, který se oportunisticky přizpůsobuje situaci „na burze, či trhu“, s cílem maximálního zisku. Ale takovéto „podnikání se svěřeným cizím majetkem“ (v tomto případě národním majetkem) je vždy spojeno s rizikem ztráty až po bankrot. A proto v dimenzích státu a v zájmu všech jeho občanů o něm nemůže rozhodovat jediný (zdánlivě geniální) boss.

O tom se lidstvo poučilo v dějinách již mnohokrát!

Český volič však nemá možnost svobodné volby. Protože mezi parlamentními stranami nenalézá žádnou, kterou by chtěl volit, tak k volbám nechodí. Výsledkem jsou rozhádaná vláda i rozhádaná sněmovna, které nejsou schopné formulovat rozvojové cíle republiky a plnit je ve svém politickém programu. Zajímá je jen horizont jejich čtyřleté vlády a příležitosti z ní vytěžit osobní materiální zisky a zajistit si, pokud možno, zachování svých politických pozic. A tak se republika bloudí bez cíle bouřlivým světem, jak se dá.

Je na občanech, jak dlouho budou ještě ochotni tento stav snášet a stále klesat s celou republikou v životní úrovni stále hlouběji mezi méně ekonomicky a kulturně vyspělé státy.

Žádoucí změna dnešního režimu je nutná, ale je uskutečnitelná pouze radikální změnou Ústavy. Tento požadavek by měl být tím hlavním na masových vystoupeních nespokojených občanů.