Demokracie podle Dienstbiera

Období renesance je z kulturního hlediska považováno za dobu překonání středověké strnulosti Evropy, renesancí antického filosofického myšlení a doslova explozi literárního a výtvarného umění. Evropa opustila ortodoxii raného křesťanství, reprezentovanou učením sv. Augustina a otevřela se dědictví řecké antiky. Zrodila Petrarcu, Danta, Boccacia i Michelangela nebo Boticelliho, ale i Savonarolu a Machivelliho.

Ne vše bylo na renesanci úchvatné. Renesanční osvobození člověka od strachu z božího trestu našlo úrodnou půdu i mezi jedinci se sobeckými a zločineckými sklony, kteří neváhali nejzavrženíhodnějším způsobem porušovat morální kodex Desatera božích přikázání.

Někteří z nich se dali cestou vstupu do struktury vševládnoucí Římské církve a vzestupu v její hierarchii. A v boji o vzestup neváhali odstraňovat své konkurenty zneužíváním moci, intrikami a vraždami. Nezastavovali se ani před krvesmilstvem a vraždami ve vlastní rodině a ani se příliš netajili svým zhýralým životním stylem.

Jiní se dali cestou zcela nepokrytého násilí a lupičství. Renesance dala vzniknout kastě kondotierů, válečnických podnikatelů. Tito podnikatelé, bez jakýchkoli morálních zábrana a studu, bez ohledu na náboženskou příslušnost, národnost nebo politické cíle svých zaměstnavatelů nebo jejich nepřátel či obětí, za smluvený plat a žold vraždili, ničili a plenili. Jejich podnikání vrcholilo ve třicetileté válce v 17. století, ve které u nás vynikl zejména Albrecht z Valdštejna a pozdější pobělohorská katolická šlechta, která Valdštejna zavraždila a  zbohatla z válečné kořisti a konfiskátů, z odměny, které se ji za to dostalo od Ferdinada II. Ta „šlechta“ (odvozeno od šlechetnosti!), která 200 let dřela kůži z poddaných a které, a s ní spojenému arcifeudálovi – katolické církvi, dnes naše demokratická (lidovládná!) republika naloupený majetek vrací podle pravidla - zloděj křičí: „chyťte zloděje!“. 

Ale ani v dnešní době neubylo bezohledných darebáků, kteří jsou rozhodnuti, bez morálních zábran si nakrást co nejvíce. Civilizační vývoj světa ale od renesance dále pokročil a jejich darebáctví si muselo osvojit rafinovanější metody. Tak, jak o tom zpívali V+W v písni Vy nevíte, co je středověk (úryvky):

K čemu u vesnice šibenice                    Že diplomacie jsou čáry máry

i bez šibenice jde to                             a že smlouvy jsou jen cáry

Když se zachce zmizíš bez justice          A že držet slovo - láry fáry

Dnes už přece není středověk               to bude asi tím že

                                                         Prostě tím že není středověk

  Proto dnes podnikání válečné nahradilo podnikání politické. Živly vychytralé (neztotožňuj s chytrými, či dokonce moudrými) a ziskuchtivé, štítící se poctivé práce, se organizují do kořistnických bratrstev, kterým říkají politické strany. A v nich předstírají, že jejich smyslem a cílem je služba společnosti – lidu. Tomu lidu, který, podle nich a nacistických ideologů, je ta část státu, která neví, co chce. A oni, vzdělaní a povolaní, se pro něj obětují a vedou jej nezištně a entuziasticky ke šťastnějším zítřkům.

To se nám pokoušel znovu vysvětlit v posledních Otázkách Václava Moravce, ozdoba ČSSD, ministr Sobotkovy vlády pro legislativu, pan Jiří Dienstbier jr. Moc přesvědčivý nebyl, dokázal jen, že není ani socialista, ani demokrat. Že by mu lépe slušelo místo v TOP 09, vedle „knížete“ Schwarzenberga, který kráčí ve šlépějích svých feudálních předků. Zejména Felixe Schwarzenberga, rakouského předsedy vlády a kancléře v létech 1848 až 1852, který se pro český národ proslavil tím, že 1849 rozehnal říšský ústavodárný sněm v Kroměříži a potom prosadil přijetí tzv. oktrojované březnové „ústavy“, která zakonzervovala císařský  absolutismus Franze Josefa I. na dalších  dvacet roků. Oběma pánům a „soudruhům“ z jejich vydařených partají, nejde o nic jiného, než o vyřazení lidu z rozhodování o jeho vlastním osudu. Jde jim jen o zachování jejich třídních a skupinových výhod a příležitostí žít si „na vysoké noze“ z daní lidu, jehož zbídačování je jim naprosto lhostejné.

Pan právník a legislativec Dienstbier jr. nám v neděli „vědecky“ zdůvodňoval „přednosti“ a jedinečnost partajní parlamentní demokracie a zastrašoval veřejnost údajnými nebezpečími pro demokracii, která prý představuje demokracie přímá. On a jemu podobní, se nejvíce obávají možnosti, že by o znění Ústavy a jejích změnách mohl rozhodovat lid v referendu, jehož vyhlášení by bylo povinné (obligatorní) a jehož rozhodnutí by bylo konečné.

Troch mne zklamal jeho oponent v diskusi pan Okamura, jehož strana Úsvit přímé demokracie má přijetí zákona o obecném referendu v základu svého politického programu. Proto, že argumentům Dienstbiera příliš ustupoval a projevoval ochotu ke kompromisům, které by váhu a účinnost zákona o referendu snižovaly a znehodnocovaly. Také že přistoupil na Dienstbierovu hru o „reformě“ zákona o financování stran ze státního rozpočtu. Parlamentní partaje a jejich poslanci si chtějí udržet výnosná křesílka ve Sněmovně a nestydí se, ani za dnešní krize, požadovat zvýšení svých, již tak tučných platů a „náhrad“. Proto „reformu“ pojímají jenom jako stanovení nějakých limitů a zvýšení kontroly financování stran. Ani je nenapadne, že financování partají, které jsou privátními zájmovými organizacemi, by ze státního rozpočtu mělo být zcela zrušeno. Úsvit by měl zcela nekompromisně prosazovat svůj návrh zákona o obecném referendu a požadovat zásadní změny dnešní Ústavy, v níž jsou založeny rozhodující příčiny neutěšeného fungování českého státu. Té Ústavy, kterou inspiroval a narychlo prosadil strůjce velezrádného rozbití Československa Klaus. Zejména prosazovat zrušení Senátu a způsob volby do 121 členné Sněmovny v jednomandátových volebních obvodech většinovou metodou. Požadovat zrušení zákona o politických stranách a postavit je na roveň občanským sdružením. Odebrat stranám monopol na nominování kandidátů do zastupitelských sborů a jiných volených orgánů státu a zcela zrušit jejich financování ze státního rozpočtu. Měly by se samofinancovat z členských příspěvků a dovolených ekonomických aktivit, jako tomu bylo za I. ČSR a jak je to obvyklé v evropských demokratických zemích. Vždyť dokonce i bývalá vládnoucí státostrana KSČ se vždy financovala z členských příspěvků a ještě stačila finančně podporovat komunistické režimy a levicová hnutí v zahraničí.

P.S.

Ač je dnes 1. dubna, nepovažujte tento text za aprílový žert!