President Masaryk si byl vědom charakterových vad českého národa. Jak „lidu obecného“ tak zejména jeho politiků. Měl s nimi trpké zkušenosti ještě z éry Rakousko-uherského mocnářství.
Většina lidu se směrem nahoru trpně podrobovala rakouské a maďarské státní mašinerii a poddansky byla poslušná své aristokracie v čele s celým „habsburským domem“. Směrem dolu se „zazobaní“ vyvyšovali nad těmi chudšími a všichni společně nenáviděli Židy. Čeští politikové a jejich maloměšťácké strany se nemilosrdně hašteřili mezi sebou, ale vůči „Vídni“ projevovali podlézavou loajalitu a politiku „mírného pokroku v mezích zákona“, jak ji nazval nesmrtelný Jaroslav Hašek. Dokonce i „socani“ vyznávali oportunistickou koncepci austroslavismu – sociálního pokroku pod patronátem „milovaného“ mocnáře.
Masaryk, jako humanista a československý vlastenec, si přál mít republiku demokratickou a sociálně starostlivou, ale viděl, že pro ni bude národ dozrávat minimálně padesát roků, a to za předpokladu mírového politického a hospodářského vývoje. Masarykově republice bylo dopřáno jen dvacet let svobodného vývoje, ale za podmínek nepříznivých jak politicky, tak ekonomicky. Vládnoucí měšťácké politické strany v ČSR sice celebrovaly „tatíčkovi“ Masarykovi, ale politickou moc si bez něho rozdělily mezi sebou a s ní i ekonomické zdroje republiky, které přičinlivě vykrádaly a zašantročovaly. Kdo by moje tvrzení chtěl označit za levicovou demagogii, nechť si přečte Pavla Tigrida: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu nebo prof. Václava Černého: Paměti.
Doba Masarykem požadovaného zrání československé demokracie byla přerušena a rozdrobena nepříznivým světovým a evropským historickým vývojem. Hlubokou ekonomickou krizí, vzešlou z USA, rozbitím systému versailleských mírových smluv, ústícího do druhé světové války a po jejím ukončení zostřením antagonismu mezi světovým kapitalismem a světovým komunismem, hrozícím vyvoláním 3. světové atomové války.
Po pádu sovětského komunismu a dočasném „vítězství“ světového kapitalismu, Češi uvěřili samozvaným demiurgům, že nastal „zlatý věk“, ve kterém bez velké námahy budou moci užívat svobody a rychle dosáhnout konzumního blahobytu kapitalistického světa. Od té doby uběhlo dalších více než dvacet let svobodného demokratického vývoje, nyní zmenšené jednonárodní demokratické republiky, a Češi zjišťují, že jsou na tom v politické kultuře a v sociální perspektivě hůře, než byli za první ČSR v létech 1918 až 1938.
Po létech euforie konečně vystřízlivěli a požadují radikální změnu dosavadního politického a ekonomického sytému, který selhal ve všech směrech a který nemá zájem, ani schopnost se sám reformovat. S dnešním režimem a jeho vládou prokazatelně nesouhlasí 80% občanů, kterým došla trpělivost a jsou rozhodnuti jej svrhnout. A zvolit si politický systém fungující skutečné vlády lidu, jejímž programem bude důsledné a rovné respektování lidských a občanských práv, konkurenčně výkonná ekonomika, všeobecný kulturní rozvoj, sociální odpovědnost a solidarita všech vrstev národa.
Dnešní politikové, jejichž jedinou „starostí“ je maximalizovat privátní osobní zisky a zisky jejich stran a jejich klientů, a posluhující vrstva „vzdělaných“ politologů, politických ekonomů, zkorumpovaných žurnalistů a publicistů, „vědecky analyzují“, co tento režim zavedlo do dnešní „slepé ulice“. A snaží se „zpatlat“ nějaké návody k cestě ven. Častou, ale již opotřebovanou, omluvou dnešního stavu politické kultury a chování politiků (stran a poslanců) je údajná devastace občanského demokratického uvědomění komunistickým režimem. Ale úsilí souputníků režimu o nalezení východiska je stejně (bez)nadějné, jako bylo úsilí politiků a teoretiků bývalého komunistického režimu. Ten také, rok co rok, vyhlašoval nové reformy a „přestavby“, neřešící jádro problémů a proto zapadal stále hlouběji do ekonomických těžkostí a politické izolace vůči lidu.
Ve skutečnosti je chování všech politiků typické pro typ parlamentní demokracie, který funguje u nás. Kdybych chtěl zajít hlouběji do minulosti, musel bych citovat již J. J. Rousseaua – O společenské smlouvě, ale přidržím se jen mého oblíbeného Ludwiga Misese a jeho knihy LIBEREALISMUS. V té již v roce 1924 charakterizuje buržoasní (měšťácké) strany jako die Interessenparteien – prospěchové strany. A říká o nich, že slouží jen skupinovým zájmům menšiny občanů, vždy právě na jejich úkor!
Proto já za základní vadu našeho politického systému považuji následující článek Ústavy ČR, který cituji v plném znění:
Čl. 5
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí, jako prostředek k prosazování svých zájmů.
(Myslím, že na jeho úmyslně vágní formulaci se zásadní měrou podílel „otec české (neo)liberální demokracie a českého kapitalismu 21. století“, nesmrtelný Václav Klaus.)
Článek 5 zakládá systém partokracie (vlády stran), kterým dává výlučné postavení před ostatními občanskými iniciativami a hnutími. Umožňuje také štědré financování politických stran (sledujících své skupinové zájmy ke škodě většiny lidu) ze státního rozpočtu. Stanovuje povinnosti politických stran jen velmi vágně a úzce. Měl by je zavazovat k věrné službě státu a všemu lidu, zakazovat jim korupci, zneužívání moci, pletichy všeho druhu a k jednání podle dobrých mravů. Nedodržení kteréhokoli z těchto závazků by mělo být důvodem k zákazu strany rozsudkem Ústavního soudu.
