Ústava, Čl. 76 (1) a (2). Při rozhodování a hlasování jsou si všichni její členové rovni. Čl. 77 Předseda vlády navrhuje prezidentovi jmenování a odvolání ministrů a řídí jednání vlády.
Často se však pozorovateli zdá, že tyto články Ústavy členové vlády nedodržují nebo nevyužívají ve své práci ve vládě.
Konkrétně mám nyní na mysli vládní debaty o státním rozpočtu na rok 2017. Celá vláda by se měla cítit odpovědnou za vývoj státních financí a usilovat o jejich zdravý vývoj. Přestat považovat „Bruselem“ dovolený každoroční deficit státního rozpočtu pod 3% HDP za trvale přípustný, nelámat si hlavu s trvale stoupajícím zadlužením státu a rostoucím podílem tzv. obsluhy dluhu na nenávratných státních výdajích.
Jednotlivé paní ministryně a jednotliví páni ministři „hrdinně“ a směle požadují z roku na rok od ministra financí, aby jejich rezortům meziročně stále zvyšoval příděly ze státního rozpočtu vždy o několik procent, ale nikdo mu neradí, kde na to má brát.
Zdrojem státního rozpočtu je pouze výběr daní! Ale požadovat zvyšování daní je „politicky“ mezi lidem obecným velice nepopulární a všichni v politice: partaje, poslanci a senátoři, ministři, kteří si chtějí zachovat i po příštích volbách své výhodné mocenské i ekonomické pozice, se vyvarují s návrhy na zvyšování daní vystupovat.
Za tuto „finanční vzdělanost“ prostého občánka – voliče mohou liberální demagogové (nechci je jmenovat, ač bych mohl, ale jsou známí), kteří neustále halasí, že „stát“ (bez vysvětlení koho za stát považuji) je nehorázně okrádá o jejich „poctivé“ (jak kdy) výdělky, a kolik prvních měsíců v roce občané vlastně pracují zadarmo! Ale na straně druhé nevysvětlují občánkům, proč si musí stěžovat na rozbité silnice, nedostatečné počty policistů, personálně i technicky nedostatečné záchranné sbory hasičů a zdravotníků, odchody zdravotního personálu do zahraničí atd., atd.
Proč vláda a všichni její ministři z vládnoucí koalice stran neseberou odvahu, neoželí vyhlídku na zachování svých křesel a neprosadí ve svých stranách, u svých poslanců a senátorů, nutné a racionální zvyšování přímých daní, které by bylo progresivně závislé na výši příjmů fyzických osob a na jejich drahých nákupech přepychového zboží a služeb?
Vždyť dnes celý svět ví, že se „nůžky“ rozdílu příjmů nejbohatších a nejchudších stále více rozevírají, že (velmi přibližně) 10% bohatých dnes patří 90% světového bohatství. Že rozdělování společenského produktu mezi zisk z kapitálu a mzdy zaměstnanců je nesouměřitelné o mnoho řádů a že je hlavní příčinou globálního neklidu a válek. Že Fukuyamův „konec dějin“ nenastal, ale že svět spíše směřuje ke konci lidstva.
Proto volám:
„Lide český, vzpamatuj se a zorganizuj se k volbě lepších svých zástupců již v letošních volbách do místních zastupitelstev a do Senátu a v příštím roce do Poslanecké sněmovny“.
