Úctu nelze vyžadovat násilím

Nebudu psát nic dlouhého, to již dneska udělalo pisatelů dost. Já se vyjádřím stručně za sebe.

28. října Miloš Zeman rozdá státní vyznamenání. Ve stejnou dobu, kdy na Hradčanském náměstí probíhala demonstrace na podporu Bohuslava Sobotky. Den nato, toto nijak nekomentuje. Situace se, ale vyvíjí poměrně překvapivě, ve prospěch pana Sobotky. 30. října se dozvíme, že Miloš Zeman byl převezen do Motola, protože v noci zřejmě narazil lehce kolenem do zdi a jedná se o drobné poranění dolní končetiny. A prezident stále mlčí k situaci kolem jeho schůzky s představiteli ČSSD. Jak se situace mění opravdu ve prospěch Bohuslava Sobotky, zhoršuje se prezidentovo zranění, tentokráte je to již pád na zem. A z lehkého zranění se stává skoro smrtelný úraz. Ale i v tuto chvíli z toho mohl prezident vyjít se ctí. A třeba i s tou úctou. Ale on, který vše komentoval svými bonmoty, najednou mlčí. A přitom stačilo tak málo. Uveřejnit s ním rozhovor, nejlépe v televizi, kde by se vyjádřil v tom směru k té schůzce jak se vyjádřil později, kde bychom všichni viděli jak je v pořádku, že se nejedná o žádnou mrtvici, nemá potlučený obličej a není unavený. Mohla tam s ním být manželka, jak ho bude ošetřovat a kolem nich mohlo pobíhat to štěně které to vše zavinilo. Idylická rodinka. Ale Miloš Zeman se rozhodl mlčet. Rozhodl se nechat v tom své spojence vymáchat, ať si to vyžerou za něj. To je ale jednání zbabělce. A ne někoho, ke komu mám mít úctu. A korunu tomu všemu nasadí dnešní fotografie, která má dokazovat, jak je prezident v pořádku. Koho na ní vidíme doopravdy? Starého muže, na kolečkovém křesle, vyfoceného ze zvláštního úhlu a nadhledu. Takže nevidíme zase nic. Chápu Ivanu Zemanovou, že se jí nelíbí psaní o manželovi. A nikdy by mě osobně nenapadlo dělat si srandu z někoho na vozíku. Pokud tam ta osoba, ale doopravdy patří. Jinak je to jen zbabělý únik.