Vánoce začínají, jakmile v obchodě natrefíte na první kolekce. To je taková naše národní specialita, kterou čas neodvál, i když obal už je trochu jiný, než býval v minulém tisíciletí.
Všichni si pamatujeme duté čokoládové šišky a mikuláše, placaté figurky s marcipánem, rybičky z hořké čokolády s řídkou likérovou náplní a takové ty bonbonky ve stříbrném nebo zlatém alobalu s bílým papírovým třepením, které byly plněné fondánem.
V Pohádkách tisíce a jedné noci se o fondánu mluví tak, že byste čekali nadpozemskou dobrotu, ale v podání našich kolekcí jde o umělohmotnou pastózní hmotu, která se vám přilepí na patro jako forma na rovnátka a nutí vás deset minut šišlat, srkat a slintat. Můj dědeček přesto tyhle bonbonky miloval. Až tak, že je spásl z celého stromečku a nahradil v obalech kostkami cukru. Přišli jsme na to až několik let poté, co nebyl na světě.
Život takové kolekce totiž nekončil hned ty Vánoce, kdy byla zakoupena. Šetrná rodina opatřila každý kousek háčkem a zavěsila na stromeček, a to co nejvýš. Kvůli dětem. Do té doby, než děti dorostly až k nejvyššími patru větví, jednotlivé čokoládové bonbony se mírně seschly a pokryly šedým potahem, o kterém prozíravě vložená kartička v kolekci hlásala, že není na závadu, že jen dokazuje kvalitu čokolády. (Cha, to by možná rádi slyšeli výrobci Valrhony a jiných skutečně čokoládových klenotů. )
Kromě dědečka plížícího se od stromku se slepenou protézou se mi nad kolekcemi ještě vybavuje to, jak když bonbónům upadlo to zlaté poutko, napíchla máma háček přímo do rybičky nebo mikuláška, čímž nastal únik sladké náplně a pokapaly se tím dárky.
Čím víc se rozpomínám, tím víc si myslím, že se půjdu jednu kolekci koupit hned teď. Přece neokradu děti o součást jedinečné tradice. A pak si dám fondán a zašišlám koledu.
