Mám doma dvacet sirotků. Mačkají se v zásuvce a čekají, jestli se náhodou nějakým zázrakem nevynoří jejich sourozenec. Ale ono nic a časem jich jen přibývá.
Dodnes jsem si myslela, že mi ty ponožky žere pračka. Že je v ní ukrytý nějaký tajný zásobník, kde se skrývá maličká růžová ponožka s králíčkem a jejích devatenáct kamarádek a chechtají se, jak se pěkně vztekám. Nejvíc se těší na pravidelný nedělní záchvat, kdy vyklepu šuplík se sirotky na postel a rvu si vlasy, že tam přece musí být aspoň dvě stejné - dokonce pořádám pro děti postřehové hry Najdi pár a dostaneš sušenku.
Ale dnes ráno, když jsem na sušák věšela černou obrfusekli, kterou prokazatelně nikdo z rodiny nevlastní, leda by si z ní udělal čepici, mě přepadlo mnohem logičtější vysvětlení.
Zadní stěna všech praček na světě tvoří časoprostorový tunel, kterým ponožky volně migrují. Ty vaše k nám, ty moje k vám, ty hodné i do zahraničí. Občas se vynoří nějaká dávno ztracená onuce z dob prvních pracích mašin, nebo tlustá vlněná podkolenka ze šatníku tyrolského horala.
Vyzkoušela jsem už všechny triky, které mají udržet páry ponožek pospolu. Od barevných umělohmotných svorek po zoufalé sešití dohromady a opětovné párání, ale jde zřejmě o jednu ze světových záhad, které nechtějí být vyřešeny. Pokud jsem se svou teorií spojených praček na správné stopě, mohli bychom odstartovat výměnu. Prosila bych vrátit aspoň tu růžovou, než mi z ní holka vyroste. Pošlu vám za ni černou pětačtyřicítku s nápisem World Football Champion.
