Svatyně kuchyně

Dejte nám zámek s padesáti pokoji a slezem se v kuchyni – tak znělo heslo naší rodiny, když jsem byla malá. Asi to bylo tím, že ženský živel u nás vždycky vyhrával na body.

Babička měla čtyři dcery (plus pátého syna), sedm vnuček (se třemi vnuky) a další generaci už nespočítá nikdo bez kalkulačky a dobré představivosti. Když se všechny ,holky‘ narvaly do kuchyně babiččina domku v Soběšicích, nepropadl by ani špendlík. Tety se zapřely o kredenc, babička bokem o plotnu, máma o kuchyňský stůl – všechny založené ruce na prsou. Seděl málokdo.  

Kde se tou dobou skrýval dědeček a ostatní muži, to nevím, pravděpodobně v dílně nebo ve voliérách na dvoře či na půdě – patriarcha rodu byl totiž papouškář. No a v kuchyni se drbalo, až se hory zelenaly. Rodilo se a vyšívalo, rozvádělo a vařilo, plakalo se, smálo a peklo. Obrazně i doopravdy. Já jsem buď jen nenápadně poslouchala, nebo třela kakaový krém na babiččin piškot, kterého vinou pozorného poslouchání moudrosti starších generací valem ubylo. Prostě jsem ho víc ublízala z vařečky, než umíchala. Tehdy jsem nevěděla, co mě tam tak táhne a proč nejdu radši sypat papouškům, drbat ovoce na zahradě, nebo běhat po lese. Proč sedím radši zkroucená na štokrleti pod oknem, za kterým měla babička v pětilitrovkách v lihu naloženou ožanku kalamandru (na kolena). Teď už to vím – natahovala jsem do sebe ženský svět a je mi v něm od té doby dobře. Ne že by byl ideální, ale je tam teplo, jídlo a vždycky někdo na drbes. 

Ve chvíli, kdy jsem klasickými bytovými přesuny doprovázejícími vznik mladé rodiny dospěla k vlastnímu bytu, věděla jsem, že se radši vzdám jiné méně důležité místnosti v bytě, ale kuchyň musí být obrovská. A přesně tak jako u mé babičky, je tahle místnost centrem veškerého dění a pro mě není větší dárek, než když se tam nacpe moje máma, dcery a kamarádky a jede se nanovo. Jen patriarcha mého rodu se neschovává u papouchů, ale poslouchá za dveřmi. Je to muž nové generace a ví, kde se dá přijít k cenným informacím J