Definici smrtelné mužské nemoci na sedm zná každý. Já chápu, že je to ohavná nemoc, zvlášť proto, že se člověk nevyspí ani si nepochutná na žádném jídle, ale přece jen mi přijde poněkud riskantní, když muž s nudlí u nosu dráždí matku svých dětí hláškami: „Ty si adi deumíš představit jaká to je bolest!" nebo „Bůžeš říct děteb, aby tak dehulákaly? Bdě sdad pukde hlava. A dej bi dahlas ty zprávy."
A protože i můj partner mi dal do ruky řádnou munici, tak já si teď na tenhle laciný terč vystřelím. U nás doma rýma naposledy udeřila vloni v zimě. Na odchodu do práce jsem mávala trosce v županu a modrém kulichu (na ochranu dutin), která reálně zvažovala možnost, že bolestí omdlí a bylo mi skoro hanba, že mi nic není. I když nepochybuji o tom, že jak za mnou zaklaply dveře, troska přepnula na Discovery a lebedila si u nějakého dokumentu. Stud za vlastní zdraví se během pracovního dne převtělil do dvou tašek s pomerančem, medem, zázvorem, zeleninou a slepicí na vývar. Na okamžik mi hlavou probleskla i myšlenka na domácí nudle do polévky, ale byla zamítnuta zdravým rozumem. Jednou ukážeš, že umíš a pak už musíš.
Hodlala jsem být večer zcela seriózní ošetřovatelkou a obskakovačkou a dětem jsem na odchodu z družiny domů vysvětlila, že doma se budou vznášet decimetr nad zemí a hovořit spolu jen uklidňujícím šeptem. Když jsem se s taškami a doprovodem nacpala do dveří bytu, naskytl se mi neuvěřitelný pohled na chlapa v plaveckých brýlích, an inhaluje z hrnce horkou vodu s eukalyptem. Tašky mi vypadly.
„Co to proboha děláš?" „Idhaluju, deasi."
„A na co máš ty brejle?" „Abych si depoleptal oči."
„A nemohl bys je prostě zavřít?" „A jo!"
No uznejte, taky byste si vystřelili :)
