Nejbohatší Afroameričanka dvacátého století Oprah Winfrey má ve svém časopise pravidelný sloupek Co vím jistě. Ten titulek se mi hrozně líbí. I když se životem pohybujeme po značkách pokus-omyl, přece jen v určitých chvílích víme něco na beton, na tuty, na sto procent.
Před devatenácti lety touto dobou mi bylo osmnáct, seděla jsem na chodbě koleje Hvězda, kde jsem nebydlela a kde nebylo pro mladistvé revolucionáře kam plivnout, a poslouchala, jak někdo mlátí telefonním automatem ve snaze sehnat nějaké informace. Kolovaly lahve s nejrůznějším regionálním obsahem (díky, kolegové z Moravy) a chodbou šla hláška, že „přijede Mejstřík a pak se uvidí".
Tehdy jsem věděla jistě, že na tenhle den ani na ty další nikdy nezapomenu, ale nemohla jsem tušit, že z nich jednou bude dějinná událost. Dneska vím jistě, že jsem tehdy byla naivní až na půdu, ale jsem šťastná, že jsem to zažila. Přesto, že to celé možná byla jen krásně secvičená revue, bych na ní nezměnila jedinou věc. Děly se dojemnosti, na které se dneska v dokumentech pro samou husí kůži nemůžu koukat, ale tehdy jsem jen zírala a žila. Odstěhovat se pak zpátky z fakulty domů se mi krutě nechtělo, protože to znamenalo konec srandy. Konec kafí uvařených ve dvě ráno na dvouplotýnce zapojené pod katedrou, konec nekonečných mejdanů a zpátky k učení, kterého jsem si jakožto prvák ještě ani nestačila užít.
Oprah Winfrey má narozdíl od většiny z nás peněz jako želez - jenom její televizní pořad jí vydělává půl milionu dolarů denně, a obyčejný život se jí už moc netýká. Přesto nevede ve svém sloupku nadnesené a odživotněné řeči o charitě, záchraně planety a světlých zítřcích. Vypisuje se ze svého strachu ze stárnutí, ze smrti milovaného psa, z hádek se svým přítelem, ze zklamání z konce přátelství. Asi nakonec nejde o peníze ani o dějinné mezníky - jde o to, něco zažít.
A to vím jistě.
