Pozor, jedu!

Zimní sporty pro mě bývaly noční můra. Zvlášť lyžování. Když bylo na lyžařském výcviku pět družstev, kvůli mně založili šesté. Odjakživa jsem brzdila tak, že jsem si buď sedla na hůlky jako čarodějnice na koště a brzdila špičkami, nebo jsem je píchala do sněhu před sebou a riskovala, že si jejich opačný konec proženu břichem až k páteři.

Plužila jsem i v bačkorách cestou do jídelny a zvuk skluznice svištící po sněhu mě strašil ve snech víc, než proslulé „Sjůůůůůzn, sjůůůůzn" ze seriálu Profesionálové. Chudáci lyžařští instruktoři ze mě šedivěli a od poloviny týdne mě radši nechali stavět sněhuláky. Pokud jsem samozřejmě tou dobou už neležela na pokoji s mistrovsky nasimulovaným vymknutým kotníkem - pan doktor Mandelík byl můj věrný spojenec.

Pro všechny podobně stižené jedince mám ale dobrou zprávu. Ve třiatřiceti jsem se naučila lyžovat. Za dvě hodiny. Vzal si mě do parády asi metr padesát vysoký francouzský instruktor s obličejem opáleným a scvrklým jako stará hruška a proháněl mě mezi malými dětmi a molitanovými sněhuláky tak dlouho, dokud jsem se nepřestala chvět děsem a zjistila jsem, že zastavit se dá i elegantně a ne jen pádem. A dnes, o čtyři roky později mám dokonce svědky na to, že jsem se jakýmsi záhadným způsobem (a za velikého remcání) dopravila shora dolů po černé sjezdovce v Madonně di Campiglio. Ano, byl to omyl a ano, vykouřila jsem cestou osm cigaret, ale to mi na cti netratí.

Myslela jsem si, že tím pádem zvládnu naučit lyžovat i svoje děti. Ha ha ha. Omlouvám se zpětně všem rodičům řvoucím na své potomky na vlecích i svazích, na které jsem vrhala káravé pohledy. Jednoho cizího tatínka jsem dokonce nařkla z násilí na dětech, protože trestal hůlkou syna, který odmítl jezdit pomalu a dělat obloučky - pustit to šusem do lesa mu připadalo zábavnější. Mě můj pedagogický optimismus vydržel na dětské sjezdovce asi tak deset minut. Pak už to jelo: „Pokrč kolena. Kolena! KOLENA, HERGOT! To nejsou kolena, to sou lokty! Předkloň se. Předklonit je dopředu, ne dozadu! DOPŘEDU! Vstávej a znova. Přenes váhu na pravou nohu. Která je pravá?! Ta, kterou píšeš! Já vím, že nepíšeš nohou! Kam to jedeš?!" Manžel jako první pochopil, že bude nutné využít služeb profesionálního lyžařského instruktora s nervy jako ocelová lana. Nakonec ty nervy ani nepotřeboval, protože z tupých dřev se ve vteřině staly bystře chápající přebornice, které se už ten den odpoledne kasaly, že jedem na červenou.

Tak se stalo, že je z nás plně lyžující rodinka a že už mi první sníh nepřivolává žaludeční neurózu. Zvlášť když k tomu připočtete svařené víno, bombardino, makové knedlíky s vanilkovou omáčkou, klobásu se zelím a jiná typicky lyžařská obžerstvení podávaná přímo na sjezdovce.