Jak Klára opravila televizi

Věrná a letitá bedna v domácnosti mé kamarádky prskla a zhasla docela. Kdyby se to stalo za přítomnosti jejího manžela, asi by nejdřív odmontoval zadní stěnu televizoru, chvíli do něj hleděl a pak zavolal opraváře. Opravář by za tři dny přišel, pokýval hlavou a vystavil televizi úmrtní list. Klára na to šla jinak.

Smutně televizi sdělila, že to nepovažuje za fér jednání, že ji svým postojem zklamala a že by teď o sobě měla přemýšlet. Pak odešla a nechala přístroj dusit ve vlastní šťávě. Klidně mi to nevěřte, ale televize po jejím návratu naskočila a hraje dodnes, barvy ostřejší a zvuk jasnější než dřív.Sdílím s Klárou přesvědčení, že věci jsou živé a že telefon se může urazit, pojistky si postaví hlavu a žehlička občas jen trucuje. Klidně mě můžete načapat, jak hladím lednici po dvířkách nebo auto po volantu, hraju jim na city a žádám ještě aspoň den věrné služby. Vždycky to zabere. 

Nezkoušejte to ale říkat před opravářem. Byl u nás jednou mladý dynamický hoch opravit náš starý a nedynamický Macintosh. Když mu pořád nešel nastartovat, upozornila jsem ho, že je to možná blbost, ale Macík je zvyklý na takový uvítací rituálek. Aby se při nabíhání aplikací nezasekl, pohladila jsem ho vždycky po obrazovce a pozdravila: Tak poď, starouši, ještě dneska to dáš! Hoch se ušklíbl a pomyslel si něco o dinosaurovi, který se setkal s elektronikou maximálně u mikrovlnky. Jenže vítězství bylo nakonec na mé straně. Po půl hodině mě nechal zapnout Macka tak, jak jsem byla zvyklá, všechno naběhlo, svítilo a hřálo.

 Dnes už je počítačový starouš v počítačovém nebi, ale mě to nevadí, protože dál udržuji blízké vztahy s pračkou (No tak holka, jedenáct let není žádný věk!) a dalšími pomocníky. Neťukejte si na čelo a občas taky prohoďte pár slov s nějakým spotřebičem. To budete koukat, jak vám klesnou účty za opravy.