Svatby prý nejsou moderní, dobrá. Oddací list je prý jen cár papíru, dobrá. Dětem prý nevadí, že se maminka a tatínek jmenují jinak a nejsou manželé, nechávám si své pochybnosti, nicméně dobrá. Tušíte ale, o kolik srandy se tím připravujete?
Kolikrát ve vašem životě se sejde celá vaše rodina i kamarádi jen proto, aby vás oslavovali? Kolik takových oslav sdílíte s někým, koho milujete nejvíc na světě a každý vám přeje, aby vám to vydrželo co nejdéle? A kolikrát za život maká tolik lidí jenom na tom, aby vám to slušelo?
Říkejte mi zakyslá tradicionalistko, ale na takových svatebních fotkách, které si po letech prohlížíte jen vy (když se chcete dojmout) nebo vaše děti (když se chtějí vydatně zachechtat) něco je. A ty historky, jak ve svatební den někdo něco zapomněl, nestihnul, zkazil nebo ztratil, které léty bují a košatí a stávají se součástí rodinné legendy, ty taky nezískáte tím, že se velmi moderně NEvezmete.
Vypadá to, že mám s tímto státem smlouvu o pozvednutí sňatečnosti, že jo? Ale nemám, jenom si v tomhle případě myslím, že pokrok je vůl.
Týden před svojí svatbou jsem si jako bonus pořídila ledvinový záchvat. Kdo zná, pochopí. Lezla jsem bolestí po zdi, zvlášť proto, že moje maminka a nastávající manžel měli dojem, že to nejsou ledviny, ale houser a posadili mě do vany s horkou vodou. Koupel ledviny dost rozhořčila. Cestu na pohotovost si moc nepamatuju, ale dlažební kostky na silnici u nemocnice na Františku mám dodnes spočítané. Co drnc, to jeden bílý vlas na mé hlavě. V nemocnici mě posadili na invalidní vozík a protože už mi zabírala injekce na bolest, kterou do mě vrazil doktor na pohotovosti, začala jsem vnímat okolí. A když mě vezli z rentgenu, kde mi dali do ruky snímek mého těla, začala jsem mít roupy. Znenadání jsem nabyla medicínského vzdělání a jala se diagnostikovat své ledviny. Jedna byla krásně vidět - bílý fazolovitý útvar nad pasem vlevo. Ale co to? Kde je druhá? Nemám druhou ledvinu! Bodejť by mi nebylo tak zle! Kolabuju! V tomto smyslu jsem zblbla i ženicha, který se mnou na vozíku rozrazil dveře do ordinace a oznámil lékaři na noční službě, že veze akuťák, protože jeho nastávající umírá na selhání své jediné ledviny. Doktor vrazil snímek na prohlížečku a užil si pět minut srdečného smíchu. „Tady to jsou vaše ledviny. Obě. A v nich písek. A tady TO bílé je vzduchová bublina ve střevech, ta odejde přirozenu cestou."
Dneska už nikdo nevzpomíná na to, jaká jsem to byla chudinka nevěsta a statečná holka, která se týden po ledviňáku zvedla a s černým svetrem kolem pasu bílých svatebních šatů se vydala do ledového kostela říct své ,ano‘. Dneska je z toho historka, která by mi v portfóliu dost scházela.
Argument na podporu svateb to není, ale snad jsem vám vylepšila den, protože vás právě nic nebolí.
