Zúčastníte se pohřbu prof. Václava Klause?

Nepochybuji, že většina účastníků této ceremonie tam bude z upřímné lásky a obdivu k dotyčnému prof. Václavu Klausovi. A pokud tomu někdo nevěří, pak je opravdu neskutečně naivní...

            Svatovítská katedrála byla napěchována k prasknutí, stejně tak všechna hradní nádvoří, a s nimi i Hradčanské a Malostranské náměstí.

A dokonce ještě na Václavském náměstí nebylo k hnutí, jak se zkormoucený český lid přišel naposled rozloučit ze svým největším synem, panem exprezidentem, který do poslední chvíle svého plodného života neodložil propisku, kterou si kdysi přivezl z Chile a která byla jeho plamenným mečem v boji proti nesvobodě a havlismu.

            „Jako Židé dali světu ten nejvzácnější poklad, Ježíše Krista, tak my, Češi, dali jsme světu nemenší dar, prof. Václava Klause,“ shrnul lapidárně, a proto i nejvýstižněji, v několika  slovech nesmírný význam Václava Klause smuteční řečník, režisér Jiří Strach, jenž měl od pláče červené oči.

            Ale kdo neměl od pláče červené oči?

            Plakali všichni, celý národ, ba dokonce plakali i všichni zaměstnanci Institutu Václava Klause, protože pan exprezident byl sice přísný, ale spravedlivý šéf.

            Nejvíce ovšem plakal Kim Čong-un.

            Ať se snažili Jakl s Macinkou sebevíc, nedokázali nebohého severokorejského vůdce odtrhnout od rakve, v níž spočíval milovaný věčný exprezident České republiky.

            „On byl jako můj druhý otec,“ kvílel nebohý Asiat a rval si své vlasy, „nebo ne, on byl ještě víc než můj otec a můj děda dohromady! My jsme se stejného soudku, všechno dobré, co jsem se naučil, jsem se naučil od něj, svého učitele! On mě naučil, jak zlepšit ekonomiku naši země! Jeho portrét visí v mé ložnici! Ó nebesa, proč jste tak krutá? Proč jste mi vzala toho, koho jsem nejvíc miloval!

            Jeho, Velkého učitele korejského lidu!“

            Tak kvílel nebohý Kim Čong-un a jeho kvílení bylo natoli nakažlivé, že i Macinka s Jaklem začali po chvíli objímat rakev a kvílet stejně tak jako jejich severokorejský druh ve smutku, ačkoliv čtyři statní, do půli těla nazí svalnatí mulati, kteří měli vynést rakev s katedrály, byli již dávno přichystání zhostit se svého čestného úkolu..

            No, ušlapala se toho dne samým zármutkem spousta lidí, mnohem víc než Stalinově pohřbu, ale co je hlavní a důležité, nikdo z těch lidí neměl roušku.

            Pan exprezident by z toho měl jistě radost, protože to byl on, kdo po podpisu Lisabonské smlouvy prohlásil: „Jsme Češi, nevzdáme se!“

            Škoda, že se nedožil vlastního pohřbu, protože ten byl bezesporu jeho největším životním trumfem.

            Kam se hrabe Havel, to se nedá vůbec srovnat!