Českem opět údajně proběhla fáma o neméně údajném skonu národního umělce. Psalo se o tom na facebooku a kdoví, kde ještě všude
Krám byl plný lidí, hlavně žen, ostatně všiml jsem si, že dopoledne v úterý chodí do krámu hlavně ženy, vdané, rozvedené i dosud zcela svobodné, s vyřešenou minulostí i bez.
Ženy se bavily o všem možném, jak už se ženy v krámě baví, samozřejmě, ne každý takové ženské hovory dobře snáší.
„Ticho, ženské!“ zařval však náhle prodavač, vlastně jediný chlap v celém krámě a ženy, opravdu jako zázrakem, utichly.
Bylo slyšet jen rádio.
„Karel G. dnes nad ránem odešel na zasloužený odpočinek v pokoji,“ oznamoval zdrcený hlas.
A sotva to oznámil, začalo rádio hrát píseň z filmu Tři oříšky pro popelku.
Bylo jasné, že teď už je to doopravdy, že teď už je to skutečné.
V rukou všech se kvapně objevily mobily, dosud kdesi skryté.
Byla to pravda!
Jeden za druhým potahovaly se facebookové profily smuteční černí.
„Už je mu fajn!“ zdrceně hlesl prodavač a ještě zdrceněji dodal, „zavírám krám!
Když jde o smutek, musí kšeft stranou!
Otevřu, až to přebolí!
Jděte domů, ženské!“
A ženy šly, plačící, truchlící, každá z nich věděla, že už je po všem, že přišel konec.
„Kdyby nezrušili Slavíka, ještě by žil, nepřišel by o smysl života!“ zaštkala, která si z nich, ale bylo to úplně zbytečné, život už to stejně nikomu nevrátilo!
