„Neodcházej. Aspoň ne teď! Odejdi, až nastane ten pravý čas! Čas zasloužené sklizně, čas spravedlivého soudu!“ to bych poradil panu prezidentovi, kdybych byl jeho poradce
Drali jste někdy peří svatomartinských hus s jejich tučnými játry a křehoučkými biskupy?
Jářku, to je vám zábava!
Derete, venku za okny podzimní ticho a mrtvo, nikde ani stopy po nějakém Slunku, jen šedá, nádherně jednotvárná obloha rozhazuje plnými hrstmi přízračné šero.
V kamnech, v piliňácích, to spokojeně doutná, peří připomíná sníh, po kterém si to sviští saně Dědy Mráze.
„Havel byl bestie,“ řekne kdosi svobodně a bez zábran, protože je mezi svými, zde může se říkat pravda nahlas, a to je vůbec na draní peří to nejkrásnější.
Kdeže by někdo z pražské kavárny dral peří!
„Havel byl bestie, ta největší na světě,“ řekne kdosi a hned je o čem mluvit, neboť pravdu nelze zamlčet, neboť pravda je sladší opia, i práce rychleji při pravdě ubíhá.
„A těch nemocí, co měl, hanba mluvit! Byl jimi prolezlej jako stará děvka, co se už prodává slimákům v Bruselu za kelímek hořčice,“ přidá se další hlas a významně dodá, „kremžský.“
„Ten seznam Havlovejch nemocí, to je ještě delší než evangelium svatýho Jana!“ spouští se pravdivá lavina, stržená pírkem.
„Já to taky četla! Že se nestyděl, prevít jeden!
Vždyť ještě 11.06. 2011, zrovna na mý narozeniny, byl pět dní v péči newyorskejch lékařů. Kvůli srdeční arytmii. Ležel tam celej ověšenej drátama a blábolil o humanitárním bombardování!“
„Ani pořádně odejít neuměl.
Musel si na to zavolat dalajlámu, fujtabl!
Napřed se neúčastnil oslav listopadovýho pravdoláskařskýho puče, pak si zavolal toho blba z Tibetu a nakonec natáh brka!
Ale jak vám je natáh!
Natáh je na Hrádečku a myslel si, že všichni z toho budeme paf!
Houby s voctem!“
„Pánbů s náma a zlý pryč! Dyť mu ve skutečnosti nic nebylo. To von se jen zadusil vztekem, že zase nedostal Nobelovku!
Zdechl, protože praskl vztekem a teď jeho pohrobci ještě budou pomlouvat Zemana, prorokovat mu, že do sedmi měsíců a jednoho dne vodejde z tohoto světa!
Řekněte mi, co je to za člověka, co může zveřejnit na svém facebooku takovou lež o zdraví pana prezidenta!“
„To není člověk, to je zrůda v lidském těle!
Ať zdechne sám v těch nejkrutějších bolestech!
Von a celá jeho famílie!
Von a všichni, kdo ho uctívají Havla jako krvavého boha!
V těch nejkrutějších bolestech ať zdechnou, za to, že to přáli Zemanovi!“
„Kdepak Zeman, ten tady s námi, bude ještě dlouho, chválabohu!
Viděli jste ho včera na TV Barrandov?
Já si ho napřed spletla s Gottem!
Vypadal na dvacet!
Ten strom, ze kterýho by mu udělali rakev, ještě na Šumavě ani nevzešel!“
„Jen ať mu zdravíčko hezky slouží. Kam by z Hradu odcházel?“
„To se ví, kam by odcházel! Co bychom si bez něho počali, kdyby odešel? Jen ať hezky zůstane tam, kde je.“
„Ani nemusí zveřejňovat informace o svým zdraví.
Proč taky?
Vždyť je zdravej, to musí vidět i slepej, a kde nic není, ani smrt nebere!“
„To se ví, že nebere. Když se zveřejňovaly ty Havlovy choroby, tak mi bylo z toho jenom špatně.
,Tohleto že je na Hradě? Takovej chcípák? Co si vo nás v civilizovanym světě pomyslí?? divili se všichni a já s nimi.
A vod tý doby jsem alergická na všechny zmínky o zdravotním stavu prezidenta.“
„Bodejť by ne, ještě teď se vosypu, když si vzpomenu na Havlovo chrchlání. Pro každýho, kdo to slyšel, musí bejt ťukání Zemanovy hůlky rajskou hudbou.“
„To se ví, že rajskou!
Já bych to ťukání mohl poslouchat celou věčnost.
Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, kam se na to hrabe Humoreska?!“
„Nebo Glass!“
„Nebo všichni tihleti minimalisti!“
„Ať jdou minimalisti někam, na Zemana nikdo nemá!“
„Nemá!“
„Jak by moh, když jsme s ním všichni spříznění!“
„Spříznění přímou volbou!“
„Jen hlupák si plive na vlastní přízeň, jen hlupák. Prezident má být prostě ten nejzdravější a to Zeman je!“
Stmívá se.
Prsty derou peří.
Peří se vrší.
Vrší se na starém dubovém stole, starém jako knížecí rod Schwarzenbergů sám.
Kvalitní, hřejivé, peří z tučných svatomartinských husí, se zelím, s knedlíkem.
