Provládní satirici se můžou přetrhnout, aby z naší země udělali euro multikulturní duhový vzkvétající ráj. Ale naše země není vzkvétající ráj, naše země trpí a konec konců není dávno už ani naše...
Prchal mě provedl po svém obytňáku, který nedávno koupil.
„Dobrý co? Můžeš v tom úplně normálně spát, i pracovat,“ řekl, když se prohlídka skončila.
„Jo, nevypadá to špatně,“ řekl jsem a zeptal, „stálo to hodně?“
„Ani ne, je to vlastně ojetina, i když na to nevypadá. Má už najetý přes dvacet tisíc kilometrů, ale, musím to zaklepat, vevnitř není skoro nic ohmataný,“ sdělil mi Prchal.
„Tak to jsi koupil dobře,“ pochválil jsem Prchala a dodal, „já bych chtěl zase hausbót. V něm můžeš taky úplně normálně spát i pracovat. Nevíš o nějakém?“
„Čéče, teď nevím o žádným hausbótu. Ale jestli chceš, tak ti řeknu, jak jsem vymyslel ,Zastavme vládní kandidáty. Tato země trpí' Myslím, že je to celkem zajímavé,“ řekl Prchal.
„Jo to by mě mohlo zajímat. Mluv, jsem jedno velké ucho,“ vybídl jsem Prchala.
Ten neváhal ani chvilku a okamžitě spustil jako krev z nosu, když se vám do něj trefí svým granátem Karlos Vémola, ačkoliv není kdovíjaký boxer: „Myslím, ano jsem o tom pevně přesvědčen už od svých deseti let, že tkví hluboký omyl v tom, jak se zpravidla skládá a vymýšlí volební heslo, a Bůh ví, že nejsem sám, kdo si to myslí, takových lidí běhají, respektive jezdí po v obytňácích po světě jistě celé tucty.
Není to o tom, že bych se při tvorbě takového hesla odchyloval od života, vymýšlel si a záměrně, co nejvíce fabuloval, je to o tom, že životu, má-li být výsledek právě takový, jaký chceme a jaký požadujeme, ve volebním heslu zcela přitakávám.
Proto se vždy ptám, jako by se ptal na mém místě každý básník, nebo i jen pouhý literát: ,Kterýpak z mnoha účinků a dojmů, které dovedou oklamat srdce, rozum, nebo řekněme rovnou lidskou duši, si mám vybrat pro tuto chvíli?'
Když se pak rozhodnu pro nový a především živý účinek, uvažuji, zrovna tak, jako kdybych psal nějakou báseň, třeba takového Havrana, čím takový účinek nejlépe a ovšem a taky nejsnadněji vyvolám, zdali nějakými obyčejnými slovy, ovšem vyslovovanými zvláštním tónem, či raději rovnou zvláštními slovy i zvláštním tónem.
No, a za tím účelem se rozhlížím kolem sebe a hledám, často i v sobě samotném, v těch největších hlubinách svého já, jaká sestava slov i tónů mi dopomůže dosáhnout kýženého účinku na voliče, protože mám pořád na zřeteli, že skládám a tvořím předvolební heslo.
Samozřejmě, není to zcela běžné, aby tvůrčí člověk, jakým jsem například já, vůbec dokázal zpětně vystopovat kudy se ubíral na své cestě ke konečnému výsledku, tedy v mém případě nikoliv k básni, ale k předvolebnímu heslu, což je ovšem vlastně totéž.
Pro mne to však problém není, proto jsem i tam, kde jsem, tedy v tomto obytňáku. Můžu se kdykoliv a kdekoliv velmi snadno rozvzpomenout na to, jak jsem to které předvolební heslo tvořil. To je i případ, o kterém hovoříme. Hodlám teď dokázat, že heslo o zemi, která trpí nevděčí za svůj vznik žádné náhodě, nebo dokonce nějaké efemérní intuici, ale že jsem jej vytvořil toliko pomocí naprosté přesnosti a matematické důkladnosti.
Dodávám jen pro úplnost, že zcela ponechám stranou to, co ve mně vzbudilo úmysl toto předvolební heslo napsat, všechny ty okolnosti, či nutnosti, které k tomu vedly.
Nejprve jsem uvažoval o rozsahu. To byla snadná úvaha, neboť je zcela spolehlivě dokázáno, že krátkost musí mít přímou souvislost se zamýšleným účinkem, tato zákonitost je de facto matematická, samozřejmě s jistou výhradou, a totiž tou, že toto heslo musí existovat, to jest musí mít nějakou základní délku, aby se vůbec dosáhlo nějakého účinku. Na to se přišlo ovšem už dávno přede mnou.
Maje to velmi dobře na paměti, došel jsem jedním vrzem k délce zamyšleného volebního hesla, totiž k optimální délce asi sedmi slov, a heslo, o němž mluvím, má proto skutečně přesně sedm slov, tedy přesně tolik, kolik slov si vyžaduje zamýšlený účinek.
Další má úvaha směřovala k volbě dojmu, čili účinku, který mám vyvolat. Tady ti na rovinu řeknu, že při tvorbě tohoto hesla jsem ustavičně myslel na jednu jedinou věc, totiž na to, aby toto heslo bylo všeobecně přístupné.
Tady, když dovolíš, trochu odbočím, ale ne zase tolik, jak by se ti na první pohled mohlo zdát, protože zdůrazním to, co ostatně zdůrazňuji pořád dokola, že totiž jediný skutečným oborem poezie, pod kterou spadá i tvorba volebních hesel, je krása.
Ano, slyšíš krása, ta krása, která činí krásnými i třeba takové motýle.
Sám určitě víš, že k nejsilnější rozkoši docházíme tehdy, rozjímáme-li o kráse, či krásnu obecně.
Když ovšem lidé mluví o kráse, například třeba právě o motýlech, nemyslí tím ve skutečnosti nějakou konkrétní vlastnost, nýbrž samotný účinek, tedy mluví již o onom silném povznesení duše, tedy nikoliv rozumu a srdce, jak správně postřehl i takový A. E. Poe.
Z toho mi pak vychází, že podle jasných zákonů umění mají účinky vyplývat z přímých příčin, což znamená, že k cíli se má docházet prostředky nejpřiměřenějšími a není nikoho na světě, včetně mě samotného, kdo by popíral, že tohoto účinku, onoho povznesení, se nejrychleji dosáhne ve volebním heslu, které je, a o tom vlastně celou dobu mluvím vlastně i zároveň poezií, i zároveň prózou, takže obsahuje nejen krásu, ale i pravdu, kvůli které se my, kreativní lidé, chtě nechte, musíme uchýlit i k přesnosti.
Ujasniv si takto základní věci, použil jsem následně docela obyčejnou indukci a pokusil se najít nějakou uměleckou dráždivost, která by mi posloužila při tvorbě volebního hesla, prostě musel jsem najít nějaký čep, nebo pant, na kterém by se to celé mělo otáčet.
Když jsem přitom bedlivě probíral všechny umělecké účinky, nebo lépe, jak říkají zkušení marketéři, efekty, nemohl jsem si nevšimnout, že se více než čehokoliv jiného používá obecně kontrapunktu.
No a co je největší kontrapunkt, když ovšemže nepočítáme pravdu a lež?
Přece láska a nenávist, ty vole!
No, a v tu chvíli jsem byl doma protože mi stačilo, abych si položil dvě otázky a zároveň si na ně sám odpověděl.
,Co nejvíce lidé nenávidějí? Fialovu vládu!' zeptal jsem se a odpověděl si poprvé.
,Co lidé nejvíce milují? Tuto zemi!' zeptal jsem si a odpověděl podruhé.
A byl jsem doma.
Stačilo udělat z prezidentských kandidátů vládní kandidáty a ze země trpící zemi.
Požadovaného účinku je dosaženo.
Zastavme vládní kandidáty! Naše země trpí!“
Prchal domluvil a já obdivně vykřikl: „Prchale, ty seš prostě bedna! Tvoji kebuli by chtěl mít!“
A nebylo v tu chvíli nic podobnějšího pravdě než tato má slova, když ovšem nepočítám motýle.
