Žalm 74 opět nebývale aktuální

Jistě se shodneme všichni na tom, že žalm 74 je jedním z nejpůsobivějších žalmů vůbec, zvláště přihlédneme-li k tomu, že naše planeta je jediné místo v celém vesmíru, na kterém existuje nepopiratelně inteligentní život

Kdy jsem naposledy slyšel takový žalozpěv?

Snad jen tehdy když Babišova vláda zavedla novou totalitu ve formě covidového apartheidu a mnozí z nás oplakávali ztracenou svobodu, respektive ztracenou poslední iluzi svobody, protože už dávno žijeme v mediokracii o iluminátech ani nemluvě.

Ale teď jsem zaslechl žalozpěv ještě působivější, působivější, že zněl odněkud z nebe, z mezihvězdného, snad i nekonečného prostoru, kterým jsme, nutno přiznat, obklopeni ze všech stran a jehož jsem, což si rovněž musíme přiznat, zřejmě taktéž nedílnou součástí.

Co to bylo za hlas, si netroufnu tvrdit, aby nebyl obviněn ze šíření a propagace ohavných a bezbožných bludů, které nejsou ničím než jen lží. Ano, opravdu nevím, komu může patřit hlas z onoho mezihvězdného prostoru, jenž se vyznačuje podmínkami naprosto nevhodnými pro lidský život.

Co však mohu tvrdit s naprostou jistotou je to, že tento hlas zněl opravdu zoufale, když odříkával:

„Proč jsem na ně tolik zanevřel?

Budu se na své ovce hněvat bez konce?
Jsem snad mrtvý,

když si nevzpomenu si na svůj lid,

jenž kdysi získal jsem,
na kmen, jenž vykoupil jsem jako své dědictví,
na horu Sion, kde tehdy v podnájmu bydlel jsem?

Proč nezavedu své kroky k troskám bez konce,
všechno ve svatyni zničil nepřítel,

jako bych mrtev byl?!

V mém stánku zní nepřátelský řev,
na znamení tam nechali své korouhve.
Jako dřevorubci se chovali,
sekerami kolem sebe jak v lese máchali,
V jediné chvíli všechny rytiny
rozbili raketami a krumpáči.
Do základů vypálili moji svatyni,
příbytek mého jména zprznili.
V srdci si řekli: ,Zničme je úplně!‘
Všechny moje stánky vypálili ze země.
Znamení už nedělám, prorokům se neozývám,
sám nevím, jak dlouho tu zůstanu.
 

Jak dlouho se mi smí rouhat protivník?
Bude se mému jménu vysmívat navěky?
Proč svoji ruku ještě zdržuji?
Copak svou pravici z klína nezvednu?

Já přece jsem dávno jejich králem,
já jsem původcem spásy na zemi!

Já jsem stvořil temnou hmotu,

Myriády galaxií i hvězdokup,

svou silou rozdělil moře,
vodním obludám jsem hlavy roztříštil.
rozdrtil jsem hlavy leviatana,
nakrmil jsem jím smečku na poušti,

stvořil elementární částice.

Já jsem dal průchod pramenným vodám,
mohutné řeky vysušil,

zahubil život na Marsu, rudé planetě.
Mně patří den – i noc je má,
měsíc i slunce jsem umístil

co nejdále do galaxie GN-z11.
Já jsem vymezil všechny zemské hranice,
léto i zimu sám jsem vytvořil,

oddělil záření od látky.
A teď zapomněl jsem na rouhání nepřátel,
na to, jak pronárod Palestinců mé jméno uráží!
Dal jsem šelmám duši své hrdličky,
zapomněl jsem na život chudých svých!
Na svoji smlouvu se neohlížím,
země je plná tmy,
stala se doupětem násilí!
Utlačení jsou zahanbeni,
už nemusí chválit jméno mé nuzní a ubozí!
Už nevstanu a nepovedu svou při,
je mi lhostejné, že se blázni denně rouhají!

V čas, který jsem si určil sám,

spravedlivý soud nad sebou

jsem vykonal,

vzal do hrobu i lid svůj!“

Je to samozřejmě jen spekulace, kterou lze šmahem odmítnout, ale dle všeho je Boží království všude tam, kde panuje absolutní nula, protože podle třetího termodynamického zákona (o jehož platnosti ovšem můžeme úspěšně pochybovat, neboť nám nebyl zjeven v Písmu svatém), je absolutní nula teplota, které nelze nikdy dosáhnout.

Ale co není možné pro člověka, je možné pro Boha a proto je nad Slunce jasné, že v Božím království je právě absolutní nula, neboť při absolutní nulové teplotě je entropie čisté látky pevného nebo kapalného skupenství rovná nula.

Ale to říkám jen okraj onoho žalozpěvu, který se ozýval z mezihvězdného prostoru, vlastně to spolu nijak nesouvisí.