Vykašleme se na nějaké symboly a svátky české státnosti, která je stejně abstraktní jako speciální teorie relativity. Dokud bude výkon prezidentské funkce spojen z Pražským hradem, dotud tam budou sedět výluční psychopati
Ranní tma mokvá jako zanícená rána, jako císařský řez v hlubinách děložní stratosféry.
Ale nedá se nic dělat, musím do práce.
Dokážete vypít kýbl horkého, takřka ještě vřícího čaje na jeden, jediný zátah?
Já jo.
Proto si můžu dovolit takový luxus, jako je ranní kýbl čaje, i když chodím do práce na šestou.
Ale dost řečí!
Sedám na kolo a vyrážím do práce. Nemám to daleko, jen patnáct kilometrů, za půl hodiny jsem tam.
Mezitím se trochu rozední. Východní obzor zbělal, mrtvolně zbledl, ale za chvíli z něj vystříkne krev. Přesně za minutu šest sesedám z kola. Jsem v práci. Všude kolem je ticho, jen letadla na obloze zpívají svou věčnou chrchlavou píseň.
„Jsou plná lidí, nebo prázdná?
Převážejí čaj a kávu, nebo kokain, že je jich tolik?
Ale možná, že jsou opravdu prázdná, že už dnes nejde o nic jiného, než jen aby obloha byla plná letadel, aby lidé měli práci,“ pomyslím si a otevírám dveře svého pracoviště, které na noc nezamykám.
Proč taky?
Moje pracoviště, to jsou dva kontejnery v areálu bývalého, příjemně zchátralého agrokomplexu, plus k tomu suchý hajzl, klasická latrína zarostlá bezem a kopřivami.
V jednom kontejneru úřaduji já, prezident České republiky, v druhém moje sekretářka, paní Mynářová, která si na poloviční úvazek přivydělává k vdovskému důchodu.
Je zima, proto rychle zatopím v bubínku. Jemňoulinké třísky, nasekané za starých desek, kterých je tady všude plno, trocha novin, jedno jakých, bulvár i sluníčkařský ulhaný tisk hoří stejně, a oheň se v kamnech vesele roztančí.
Ale to už se objevuje paní Mynářová.
„Jedu pozdě. Měla jsem ráno prázdné kolo, musela jsem to narychlo lepit,“ omlouvá se sekretářka, dodávajíc, „je, vy tady máte teplo.“
„Topím,“ řeknu a dodám, „to se mi na této jinak vcelku zbytečné práci libí nejvíc. Že můžu sedět v zimě u kamen, a přikládat do nich, že můžu být přímo u pramene.“
„No, jo, máte recht! Pustím si u sebe přímotop, a hned jsem zase u vás,“ řekne paní Mynářová a jde si do svého kontejneru pustit přímotop, kterým topí.
A proč by ne, když to platí erár?
Za chvilku je paní Mynářová zpátky, během té chvilky jsem stačil postavit vodu na čaj.
„Tak co tam máme dneska, paní Mynářová?“ ptám se svoji sekretářky.
„V sedm hodin má přijít nový americký velvyslanec, předat pověřovací listiny. Teda jestli sem trefí,“ dívá se paní Mynářová do svého diáře a pokračuje, „na osm hodin je objednaný ministr vnitra, chce podat demisi. Volal mi večer, prý to spěchá. V devět jsou tady ze sněmovny, přinesou zase nějaké nové zákony, co tam schválili.
No a pak by se dnes měl udělat seznam vyznamenaných, když je zítra ten svátek.“
„Na vyznamenání se vyserem. To nikoho nezabije, když nedostane vyznamenání. A na svátek taky. Anebo, počkejte, dáme Bílého lva dalajlámovi, hehe!“ rozesměji se, ptaje se ještě, „a výjezd dneska není žádný?“
„Ne, dneska nikam nejedeme,“ odpoví paní Mynářová.
„Ještě, že tak. To bych se musel hodit marod, a měl jak naschvál hned první tři dny neschopenky neplacené,“ řeknu a chystám hrnky, abych mohl udělat čaj.
Je půl sedmé a já už se zase nalévám čajem.
Ale co mám dělat, když jsem prezidentem?
Voda už vře, udělám čaj sobě i paní Mynářové.
Když za mnou přišli, abych dělal prezidenta, protože jsem člověk konsensu, protože prý na Hradě, po předchozích zkušenostech, nebudu nikomu vadit, souhlasil jsem jen s tou podmínkou, že svoji funkci nebudu vykonávat na Hradě, ale na nějakém zastrčeném místě, kde se cítím mnohem lépe.
Zdůvodnil jsem to následovně: „Dámy a pánové, oslovili jste mne, abych se ujal funkce hlavy státu, abych se stal nejvyšším ústavním činitelem.
Ujišťujete mne, že máte pro mne dostatek hlasů, že moje voličská podpora je natolik silná, že přesvědčivě zvítězím již v prvním kole, neboť národ si prý, jak tvrdíte, uvědomuje nutnost, aby byl prezident konečně někdo normální, někdo, kdo dokáže potlačit své ego, někdo komu z toho nepřeskočí, jako tolikrát předtím.
Jsem ochoten stát se prezidentem, jestliže si to žádá společenská poptávka. Ostatně dosud jsem si na důchod odpracoval pouhopouhý jeden rok, a proto jistě neuškodí, když budu nyní pět roků prezidentovat, když si díky tomu opět osvojím pracovní návyky.
Ale mám jednu podmínku.
Nebudu úřadovat na Hradě. Nebudu na něm úřadovat, ani za nic, neboť se nechci zbláznit, nechci se stát kreaturou. Kdyby bylo po mém, dal bych Hrad, včetně katedrály zbořit, nechal by to místo zarůst, dovolil Pražanům, aby na tom místě vytvořili divokou skládku, která by byla tím nejlepším symbolem české státnosti.
Ano, ani za nic nechci úřadovat na Hradě. Ba dokonce jsem přesvědčen, že prezident se docela obejde bez toho všeho, že obejde jak bez hradní stráže, tak bez rozsáhlého úřednického aparátu. To všechno jsou jen zbytečné a dokonale vyprázdněné ornamenty.
Číst umím, psát taky, na co ještě živit haldu nenažranců?
Všechny své prezidentské funkce můžu pohodlně plnit a vykonávat, jak to po mne žádá ústava, v nějakém kancelářském kontejneru, na co je mi Hrad?
Stejně tak se obejdu i bez služebního auta.
Prezident, který jezdí autem, není ničím jiným než jen vyžraným papalášem.
Stačí mi, když budu mít jen sekretářku, klidně i na půl úvazku, aby místo mne zvedala telefony, protože já, dámy a pánové, nechci zvedat vůbec žádné telefony.“
To jsem jim řekl, a oni s tím souhlasili. Že prý jim nic jiného ani nezbývá, že prý je náš národ na morální křižovatce a já jsem to nejmenší zlo, a že o areál Hradu bude mít jistě zájem nějaký developer, a když se Hrad prodá, tak, že bude aspoň na důchody, takže je to vlastně dobře.
Voličskou podporu mi opravdu zajistili. Voliči, zdá se, dostali konečně rozum, zmoudřeli, duchovně dospěli, a tak jsem začal chodit do práce, na šest na ráno, do prezidentské kanceláře.
Jak to vypadá na Hradě nevím, ani mě to nezajímá, možná tam bydlí bezdomovci a feťáci, co je mi potom?
Čaj je příjemně vřelý.
Napiju se a zeptám se své sekretářky: „Tak, co paní Mynářová, jak to vypadá s tou vaší bezpečnostní prověrkou?“
Paní Mynářová mávne jen rukou: „Pořád mi to ti prevíti nechtějí dát. Že prý jsem užvaněná bába a všechno hned vyslepičím ženským na návsi.“
„Ať si na NBÚ naserou,“ mávnu nad tím rukou, vyzunku čaj a dodám, „všechna ta slavná státní tajemství jsou totální ptákoviny.“
Někdo zaklepe na dveře.
„Dál!“ zařvu.
Dovnitř vchází nějaký týpek v kvádru umazaném od bláta.
„To je ten nový americký velvyslanec,“ informuje mě paní Mynářová.
„????? ??????,“ řeknu mu rusky.
Velvyslanec na mě nechápavě hledí.
Vezmu si sám z jeho rukou pověřovací listiny a hodím je do kamen.
„Would you like a tea?“ ptá se je paní Mynářová.
Velvyslanec zavrtí hlavou a zmizí.
„Přišel nějak brzo, ani jsem se nestihl převléct do montérek, je teprve za pět sedm. No aspoň už to máme z krku. Co je Trump prezidentem, posílají sem čím dál tím větší blbce. Asi to bude někdo z rodiny,“ řeknu a začnu se převlékat do svých pracovních prezidentských montérek, do nádherného overalu.
Ježto mám velvyslance už vyřízeného, stavím vodu na další čaj.
V osm přijde ministr vnitra, přijmu jeho demisi. Je vidět, že se mu ulevilo, sedíme a popíjíme čaj. V devět se objeví ze sněmovny, nesou štos nových zákonů.
Všechno to vetuji, ať mají ve Sněmovně co dělat i po večerech.
V jedenáct se zvedá ministr vnitra, s tím, že se jde věnovat rodině, že kvůli tomu vlastně tu demisi podal.
Loučím se s ním. Když se napije čaje, mluví ten člověk celkem rozumně.
A všechno to jsem zvládl i bez Hradu, bez všech těch vyžírků, co by si tam váleli šunky.
Zajdu za paní Mynářovou a řeknu jí: „Kdyby náhodou opruzovali nějací novináři, pošlete je do prdele. Řekněte, že jsem musel náhle odletět do Tibetu na konzultaci. Budu teď meditovat.“
Pak se vrátím do svého kontejneru a natáhnu se na kanape, které tady mám.
Moje myšlenky jsou příjemné malátné, v kamínkách praská oheň.
„Když na to přijde, mohl bych kandidovat i podruhé. Není to zas taková hrůza, to prezidentování,“ stačí mne ještě napadnout, než se moje mysl na pár hodin propadne tenkým nebem do čtvrtého rozměru nekonečného vesmíru.
