Jsou-li pro nás rodina, láska k vlasti a víra v boha těmi nejvyššími hodnotami a jejich obrana nejprvořadější prioritou, proč se proto zbůhdarma opíjet v hospodách?
Vyhýbal jsem se všem lidským bytostem, jak jen to šlo, skryl se před nimi do svého sklepního brlohu, do jehož okna nikdy nenahlédlo Slunce, ale pak, v jednom jediném okamžiku, zhnusilo se mi všechno moje samotářství.
Rajská samota, do níž jsem utekl, stala se pekelnou mukou, to tam bylo veškeré pohrdání lidmi pro jejich ubohost a nízkost.
„Pryč odtud!
Z tohoto hrobu, v němž jsem sám sebe pohřbil za živa!
Pryč odtud mezi lidi, do jejich společnosti, do nějaké hospody, kde budu mezi nimi jen mlčky sedět, zalykaje se blažeností, šťasten jen z toho, že mohu býti mezi nimi, že mohu naslouchat jejich opilým řečem, že mohu s nimi dýchat tentýž, hustým cigaretovým dýmem prosycený vzduch!
To jediné, nic víc, mi bude stačit ke štěstí!“ zvolal jsem a vymrštil se z úzkého dubového prkna, jež mi celé ty roky, co jsem byl zalezlý ve své díře, sloužilo za lůžko.
Jako šílený jsem vyběhl ven, podzimní vzduch udeřil mne v chřípí, naplnil mé plíce, okysličil moji krev tak, div že jsem nezavrávoral.
Ale nebyl jsem jediný, kdo vrávoral.
Všichni, které jsem potkával, vrávorali, nebo rovnou leželi opití na zemi, šťastně se usmívajíce.
„Miluji vás!
Miluji vás tak, že bych se pro vás obětoval!
Jak jsem jen mohl vámi ještě včera pohrdat?!
Jak jsem vás ještě včera mohl nenávidět!?
Ale to už je pryč!
Teď k vám necítím než jen tu nejvroucnější lásku!“ jásalo mé srdce láskou ke všem těm vrávorajícím a do němoty zpitým lidem.
Ale to už jsem doběhl k první hospodě.
„Brzy už budu v ráji, ve skutečném ráji!“ zavýskl jsem a chtivě vstoupil dovnitř.
Ale co to?
Vejdu do hospody a nikde ani živáčka!
Jen zvetšelá hospodská cosi na výčepním pultu luští, sudoku nebo křížovku.
„Čepují tady Ostravar, hnus nad hnusy, proto zde nikdo není! Rychle pryč odtud! Samoty už bylo dost!“ bleskne mi hlavou a já zahnu kramle.
Opět se prodírám vrávorajícími lidmi, opět klopýtám přes opilce ležící na zemi, je mezi nimi i spousta matek s nemluvňaty.
Vejdu do další hospody.
Ale co to?
Hospoda je zase prázdná!
Hospodský za výčepním pultem připomíná jogína strnulého v pozici nejvyššího zasvěcení.
„Špatně tady vaří, nebo tady nevaří vůbec, proto tady nikdo není!“ napadne mne a já z hospody vyběhnu.
Ale zdá se, že mne pronásleduje jakási zlá kletba.
Všechny hospody, do kterých vpadnu, jsou prázdné a bez lidí, mezi které bych se mohl štěstím bez sebe posadit po tolika letech samoty.
Konečně ve dvacáté, nebo dvacáté páté hospodě, zmožen již tím marným hledáním lidské pospolitosti, vysíleně klesnu na židli, jsa jediným hostem.
Servírka, nahoře bez, je hned u mne.
„Vaše přání?“ ptá se mne.
„Čaj,“ odpovídám.
„Malý, nebo do půllitru?“
„Do půllitru.“
„S rumem?“
„Bez, ale dejte mi dva sáčky,“ poručím si.
Servírka odkvapí splnit mé přání.
„Zase jsem sám! Nikde ani človíčka! Žádný halas, žádné řeči. Jen ticho stejné, jako když člověk zemřev nemocnici na bílé povlečené posteli. Snad mne bůh netrestá za moji dřívější zpupnost, že mi odpírá tu radost sedět uprostřed třeštícího davu,“ přemítám nad svým prokletím.
„Prosím,“ klade přede mne servírka čaj, dotýkajíc se obnaženými bradavkami sněhobílého ubrusu bez jediné skvrny, „ještě nějaké přání?“
„Ne, zatím ne,“ řeknu a dodám, „proč je tady tak prázdno a pusto?
Proč je tady stejné ticho, jako když člověk zemře a pozůstalost po něm připadne státu jako odúmrť?
Bývalo dřív v hospodě plno lidí, seděli, pili, kouřili, halasili, dotýkali se svých duší navzájem, a já..., já lidi miluji, strašlivě miluji, toužím po jejich společnosti, chci cítit jejich horký dech na své tváři!
Ale hospody jsou prázdné!
Kam se lidi poděli?
Vyhnal je z hospod snad zákaz kouření?“
Pln zoufalství pohlédnu na servírku.
Ta však zavrtí svými prsy: „Zákaz kouření lidi z hospod nevyhnal.“
„Tak proč tady nejsou? Proč?“ zaúpěl jsem.
„Proč? Protože už nechtějí vysedávat po hospodách. Chtějí něco jiného,“ odpověděla servírka.
„Co chtějí jiného?! Co, proboha!?“ zoufale jsem chytil servírku za prsa.
„Chtějí boha,“ odpověděla servírka.
„Boha?!“
„Ano, chtějí boha, jako v Polsku. Chtějí boha za každou cenu, chtějí ho, a proto už nechodí do hospody.“
„Vždyť jsou všichni narvaní jak dělo! Jsou narvaní jak dělo a přitom jsou hospody prázdné! Jsou narvaní jak dělo a vy mluvíte o bohu,“ vykřikl jsem.
„Ano, chtějí boha. To, co považujete za opilost, to není opilost, ale živá víra v boha.
Jen živá, nikoliv ohýbaná, víra v boha může být hrází proti všemu nebezpečí a jen s ní spojená odolnost a pevnost v názorech může lidi činit skutečně opilými.
Kdo chce boha, ten už nemusí chodit do hospody, aby se tam opíjel, jeho živá víra jej zbaví veškerého utrpení a veškeré bolesti i bez chlastu.“
Na to už jsem neřekl nic. Mlčky jsem vypil čaj v liduprázdné hospodě, zaplatil a vyšel ven.
Všude bylo plno vrávorajících, cosi si pro sebe mumlajících o rodině a lásce k vlasti, šťastně se usmívajících lidí, ale já se mezi nimi cítil osamělejší než kdykoliv předtím, když jsem byl zaživa pohřben ve svém sklepním brlohu.
