Máš recht, Ladiku. Naše země je naše země, a ne jejich země. Teda jako naše země, o které si mysli, že je jejich. Jako ne jejich, ale jako že kdysi byla jejich a dneska už neni a oni by zas... ne, kurňa, to jsem se jaksi zamotal
Byl jsem už na mnoha krajanských srazech, ale tento byl nejpovedenější. Ne jen proto, že jsem se jako vždycky napral koláči za 2,20 euro kus ersteklasse kvality(v originále Kolatschen) a lívanci (Liwanzen), ale i proto, že naši krajani už měli konečně sbaleno k návratu do své vlasti, nebo-li, jako oni, říkají Vaterland.
Venku už stály autobusy, to se ví se klimatizované, za jejímiž skly se skvěly názvy obcí a měst, které tito Němci nepřestali považovat za svou domovinu.
„Asch, Aussig, Neudek, Fulnek, Friedland, Tropau, atd.“ četl jsem na jednotlivých autobusech, jejichž zavazadlové prostory praskaly ve švech, jak tam krajani rvali kufry, v nichž měli sbaleno všechno potřebné na cestu do svého staronového domova.
To vše samozřejmě díky tomu, po kterém je pojmenováno pražské letiště, i když už je několik let po smrti, a kterého tak nenávidí všichni naši komunisté.
Stál jsem u stánku s lívanci a pozoroval ten mumraj, staří krajani dojetím plakali, nejmenší krajané, ještě děti, se proháněli mezi autobusy, zatímco jejich rodiče je starostlivě svolávali.
„Horst!
Trudi!
Karl!
Heinz!
Angela!
Wir gehen nach Vaterland!“ prosakovalo volání rodičů mezi všudypřítomným jódlováním.
O lívance a koláče neměl v tom předcestovním shonu a horečce už nikdo zájem, ale to mi nevadilo, aspoň jich zbylo víc pro mě.
Cpal jsem do sebe poslední koláč, když ke mně přistoupila nějaká krajanka, důchodkyně asi sedmdesátiletá, dosti korpulentní a ruměná, nejspíše nějaká selka, zatahala mne za rukáv a ukázala na poněkud obtloustlého muže, který vypadal jako by právě ze sebe sundal černou uniformu SS dozorce v Osvětimi, a který umýval okna autobusů chystajících se k odjezdu směr Sudety.
„Sie wiesen nicht, wer es ist?“ zeptala se ona důchodkyně s tím nejpříšernějším německým přízvukem, tj. bavorským.
Jak jsem vyrozuměl, ptala se, kdo je ten muž, kterého jsem ovšem hned poznal.
„Est ist Ladislav Zweig von Schlezien,“ odpověděl jsem jí lámavě.
„Er ist so nett und fett!“ vzdychla a pokračovala, „er ist so schön, wie es sich bei meinen Geschmack mit Sanftmuth und Mangel am Dämonischen vertrag!
Das Gesicht fein, lebhhaft und doch etwas geheimnisswol, nichts fades, blondes, rundes, ruhiges, gleiches.
Das kindische darin ist was spitzes, pikantes!
Nicht viel Kraft und Karakter, aber äusserlich genug, das Raubthierartige klein, die Lebhaftigkeit ersetzt es aber im gewissen Maasse.
Noch halb kind!“
Ale zatím, co o krajanka básnila o našem poloviční dítěti, poloviční dítě kamsi zmizelo i s drobnými, které utržilo za umývání předních skel, a na krajanku už taky troubil autobus s cedulí Freiwaldau, jenž byl přichystán k odjezdu.
„Wenn Sie ihn treffen, sagen Sie ihm, dass ich in Freiwaldau auf der Mariahilfe Straße 13 wohne und auf ihn warte!“ stihla na mne ještě křiknout ve dveřích autobusu, posledního z těch mnoha stovek, které se právě vydaly na cestu.
Tož ti to, milý Ladiku, touto cestou vyřizuju!
