Nepřehlédnutelný básník mé generace slaví v těchto dnech významné kulatiny. Já už jsem mu popřál a napjatě čekám, jací švábi se vyrojí. Takové významné kulatiny jsou jen jednou za život a měly by se pořádně oslavit!
Vzbudili mě v 4.10, v tolik jsem vstával i do práce. Poprchalo, přesně tak, jak předpověděli na den mých kulatých narozenin, tentokrát se nespletli, měli pravdu.
„Tak pojďme,“ řekl velitel popravčí čety a vyvedl mne ven z mé cely, v níž jsem strávil poslední noc svého života, cely zbytečně prostorné, klidně mohla mít o pár metrů čtverečních míň, a taky nižší strop.
Záhy na to jsme už vcházeli do sadu obehnaného cihlovou, bíle omítnutou zdí. Ptáci už prozpěvovali své ranní chvalozpěvy a východní obzor se každou sekundu rozjasňoval víc a víc.
„Je mi to líto, že musíte vstávat takhle brzy a zrovna na vaše narozeniny, významné kulatiny,“ omlouval se mi velitel popravčí čety, která kráčela již vedle mne, šest mužů po levé ruce, šest po pravé ruce, třináctý, stejně jako Kristus, velitel, který byl, jak se to velitelům popravčích čet stává, velmi hovorný, „opravdu je mi to líto. Významné kulatiny má člověk v životě jen jednou.
Myslím samozřejmě v tomto pozemském životě. V Božím království nebudeme mít žádný věk, protože tam budeme žít věčně, respektive, narozeniny tam budeme slavit nepřetržitě. Jenom tady na zemi, kde je vše pomíjívé, slavíme narozeniny, významné, či méně významné, záleží na to, jakou číslicí končí, když končí trojkou, tak jsou naprosto nevýznamné.
To je mi podivná oslava narozenin, být postaven ke zdi, hu!“
Velitel popravčí čety se otřásl, jak mu přeběhl mráz po zádech.
„Aspoň nemusím spáchat sebevraždu,“ utěšoval jsem ho.
„To je fakt!“ ožil velitel popravčí čety a horečnatě pokračoval, „sebevražda, to je hřích!
Aspoň toho budete ochráněn!
Až přijde soudný den a naše hroby se otevřou, abychom z nich vyšli, s úlevou si oddechnete, že jste nespáchal sebevraždu, a snad mi budete i blahořečit, že jsem vás uchránil od tohoto hříchu.“
„Ano, o soudném dni vám budu blahořečit,“ ujistil jsem velitele popravčí čety.
„Děkuji vám!“ divže nezavýskl, ale pak zvážněl, „věříte ve zmrtvýchvstání?“
Usmál jsem se: „Proč ne?“
Velitel popravčí čety mi div od samé vděčnosti nepolíbil ruce: „To rád slyším! Protože kdybychom nevstali z mrtvých, tak bychom ani nežili věčně a naše hluboká katolická víra by pozbyla veškerého smyslu!
Sebevražda je hřích, ale když vás dnes zastřelím, tak vám vlastně nijak neublížím, protože tak, jako tak vstanete z mrtvých!
Máte sice dnes narozeniny, významné kulatiny, ale co záleží na nějaký kulatinách, když tak jako tak budeme žít věčně?!
Kdo slaví narozeniny, slaví smrt, kdo je neslaví, ten už z poloviny žije věčně!
Čím je tento pozemský život než jen trapnou smrtí, protože skutečně žít budeme až v Božím království.
Nechám vás zastřelit, ale vlastně vás nezastřelím a až se naše hroby otevřou, padneme si do náruče, šťastni, že jsme se shledali!
Já nejsem vinen vaší smrtí, protože žádná smrt ani neexistuje, jelikož Kristus smrtí nad před dvěma tisíci lety zvítězil. Letos to bude ji 1990 let, kdy byla smrt poražena, za deset let oslavíme již dva tisíce let od toho přelomového okamžiku.
Vy samozřejmě ne, protože dnes, už za pár minut budete zastřelen. Na můj povel!“
Velitel popravčí se po těchto svých vlastních slovech zarazil.
Věděl jsem, co chce ode mne slyšet a taky to ode mne slyšel: „Nejste vrah. Plníte jen rozkaz.“
Velitel popravčí čety přikývl: „Ano, plním jen rozkaz. Ovšem přihlásil jsem se k jeho splnění dobrovolně. Říkal jsem si, zastřelit básníka, našeho největšího básníka, to je ve své podstatě velmi poetické.
Copak se básníci střílejí jen tak?
Kdyby byl Puškin děkabrista, tak ho taky zastřelí.
Ale Puškin nebyl děkabrista, byl pro mír a přátelství mezi národy, tak ho nezastřelili.
Proto jsem se přihlásil dobrovolně, abych splnil rozkaz. Protože poprava básníka, notabene největšího, to je báseň, to je poezie, a já budu součástí této poezie.
Vstal by Kristus z mrtvých nebýt Piláta, aha?“
Velitel popravčí čety rozhodil nadšeně ruce.
„Ale Piláta Pontského neprohlásili za svatého,“ připomněl jsem veliteli popravčí čety, že ten, kdo měl být především prohlášený za svatého, byl navěky proklet.
Moje slova vrátila velitele popravčí do reality. Jeho rysy ztvrdly, úsečným hlasem rozkázal, aby mne postavili ke zdi.
„Chčije a chčije, Medardova kápě, čtyřicet dní ze šulina kape,“ povzdechl si voják, jenž mi zavazoval oči šátkem, který měl do posvátné relikvie hodně daleko, i kdyby se na ni otiskl celý můj obličej, neboť největším básníkem mne učinil Ďábel, nikoliv Bůh…
Veronika vstávala ráno ve 4.10, neboť byl čas první senoseče. Chtěla jít obracet seno. Když však přistoupila, ještě v noční košili, k oknu, uviděla, že prší.
„Když prší, nemůžu obracet seno, to dá rozum!“ povzdechla si a lehla si zpátky do postele.
Už zase spala, když kdesi v dálce slabě třeskla popravčí salva. Ale i kdyby nespala, nýbrž bděla, nejspíše by jí nenapadlo, že je to popravčí salva, protože mnohem víc než výstřely z pušek ten zvuk připomínal tiché práskání, který se ozývá, když ruský šváb v nějaké škvíře zapráská svými dlouhými a veskrze odpornými vousy...
