Vyrážím do Santiaga de Compostela!

Pročistit hlavu, vystoupit z komfortní zóny, a taky se patřičně duchovně obohatit. Jednoho i druhého mám zapotřebí víc než dost

            V pomalém, pravém, pruhu už nebylo k hnutí, a v rychlém, v levém, se tvořily krevní sraženiny tak, že byl zcela neprůjezdný. Nezbylo mi, než vylézt z auta, nechat klíčky v zapalování, kdyby se snad moje auto někomu později hodilo a mělo mu pomoci v nouzi, a jít dál pěšky. Sledoval jsem pořád dálnici, držel se jejího břehu a asi po dvaceti kilometrech, tedy přibližně necelých pěti hodinách, narazil na benzinku.

            Hlad, který jsem v tu chvíli nenadále pocítil ve svých útrobách, mne přinutil, abych přerušil svou cestu a řádně se občerstvil před jejím dalším pokračováním. Vešel jsem tedy do vnitřních prostor benzinky. Ty byly sice kupodivu poloprázdné, leč v bistru nebyl žádný stůl volný, u každého seděl minimálně jeden člověk, který měl o stůl opřenu poutnickou hůl.

            Byl jsem z toho trochu na rozpacích, leč můj hlad se stal již docela svíravým, a tak jsem si přece jen k jednomu stolu, i když v autě taky nejraději jezdím sám, přisedl, bylo zřejmé, že pokud do sebe nedostanu aspoň jedno teplé jídlo, nebudu s to pokračovat dál, přičemž cíl mé cesty ležel ještě mnoho kilometrů odtud.

            Přisedl jsem tedy, už i s teplým jídlem, k člověku, který mi z přítomných připadal, na letmý a zběžný pohled, nejsympatičtější.

            „Máte pravdu, chodit do Compostely je úplně zbytečné, když naše dálniční síť nabízí stejně tak dobře skvělou možnost k chůzi jako svatojakubská cesta. Já už prochodil všechny naše dálnice a pokaždé se nemůžu dočkat, až otevřou nový dálniční úsek, abych si ho mohl projít.

            Přesně před čtrnácti dny jsem psal i přímo ministru dopravy, zdali by se nemohla výstavba dálniční sítě rapidně zrychlit, ale zatím mi neodpověděl,“ pustil se mnou onen člověk sám od sebe do řeči, aniž bych se byť jediným slůvkem zmínil o zbytečnosti poutě do Compostely.

            „Nejdu pěšky dobrovolně.

            Musel jsem z auta vystoupit, protože v pomalém pruhu už nebylo k hnutí a v rychlém se tvořily krevní sraženiny. Zřejmě se někde vznítil kamión a všech život na dálnici se zastavil,“ vysvětlil jsem onomu člověku.

            „No, jo, já to měl přesně taky tak. Taky jsem musel z auta vystoupit a jít pěšky. A už jsem se do něho zpátky nevrátil, už mi to chození zůstalo, i pěknou poutnickou hůl jsem si kvůli tomu pořídil. A ani vy už se do auta nejspíše nikdy nevrátíte,“ prorokoval mi ten muž.

            „Jak to můžete vědět?

Odkdy je chůze rychlejší a pohodlnější než jízda autem?

            A copak na chůzi může vzniknout závislost stejně jako na autě?“ podivil jsem se.

            „To byste se divil, pane!“ uhodl onen člověk, že se divím, „já už jsem na chůzi závislý tak, že bez ní nemůžu být.

            Kdyby mi to někdo řekl, když jsem ještě seděl v autě, taky bych se divil, ale teď už se tomu nedivím ani trochu. Chůze je strašně návyková, já už bez toho nemůžu být, bez toho pěšího putování.

            Můžu se vás na něco zeptat?

            Jak dlouho už jdete?

            Kde jste zanechal svůj automobil?“

            „Svůj automobil jsem zanechal asi dvacet kilometrů odtud,“ odpověděl.

            „Tak to jste na nejlepší cestě do toho spadnout, pane!

            Ještě deset kilometrů a budete v tom až po uši jako já, jako my všichni tady,“ rozmáchl se člověk po bistru.

            „Nezlobte se, tomu nevěřím.

            Opravdu nevím, proč bych měl pořád chodit už jen pěšky.

            Dobře, ušel jsem teď dvacet kilometrů, dalších třicet ještě ujdu.

            Jako výzva to není špatné, jistě na to budu vzpomínat v dobrém, jak jsem překonal sám sebe, vystoupil z komfortní zóny a překonal své limity, ale že bych měl do toho, jak vy říkáte, spadnout?

            To mi přijde trochu uhozené, nezlobte se,“ namítl jsem.

            „Být na vašem místě, taky bych sobě příliš nevěřil.

            Ale tomu, co vás čeká, a k čemu u vás nejspíše dojde, půjdete-li dál pěšky, se říká satori,“ řekl docela vážně člověk.

            „Cože, satori!?“ vykřikl jsem, protože jsem už o satori hodně slyšel od těch, co došli pěšky až do Compostely, „chcete říct, že tady na D1 může dojít k satori?!“

            „To je to, o čem celou dobu mluvím, pane.

            I já jsem prodělal satori a vás to brzy čeká.

            Nebojte se však, není to nic strašného, jen vás na chvíli oslní světlo, budete si připadat, jako by vás právě na přechodu srazil kamion a z nebe se ozve hlas: ,Proč pořád sedíš v autě a pronásleduješ mě?’

            A od toho okamžiku si už nikdy do auta nesednete, budete všude chodit pěšky, i kdybyste se měl jen plazit,“ řekl člověk a zvedl se k odchodu, „no nic, já už do sebe své teplé jídlo jednou denně dostal, musím pokračovat ve svém nekonečném putování po našich dálnicích.

            Jestli někdy půjdete přes Rozvadov, tak tam pozdravujte na benzince a vyřiďte, že jsem živ a zdráv.“

            Po těchto slovech vzal člověk svou poutnickou hůl, a aniž by mi řekl, od koho mám vlastně na Rozvadově pozdravovat, vyšel pevným krokem ven.

            Nebral jsem jeho slova na lehkou váhu, ale co mi zbývalo než se po chvíli zvednout a taky pokračovat dál, chtěl jsem-li dojít do svého cíle co nejdřív?

Čekalo mě ještě třicet kilometrů po nekritičtějším úseku dálnice, nemohl jsem ztratit už ani jednu jedinou sekundu. Zaplatil jsem a vyšel ven. Dálnice byla pořád ucpaná, ale na její krajnici bylo pro mne dostatek místa. Posilněn teplým jídlem přidal jsem do kroku, když půjdu takto svižně celou dobu, mohl bych těch třicet kilometrů ujít i za pět hodin.

            To vědomí mne povzbudilo natolik, že jsem si ani nevšiml ježka, který se mi připletl pod nohy a já ho div nerozšlápl.

            Nebo to byla veverka a ne ježek?

            Sám už nevím, nezastavoval jsem se kvůli tomu, ale záleží vlastně na tom nějak?

            Myslím, že ne.

           

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Karel Trčálek | čtvrtek 10.10.2019 18:27 | karma článku: 12,55 | přečteno: 339x