To se mi líbí, jak naši čeští vlastenci k nám zvou Rusy, aby nás osvobodili z područí USA a Bruselu, a dá-li Putin, snad bude jejich prosba vyslyšena a my se opět svobodně nadechneme
Ladika přejel tank.
Díkybohu ruský, ne americký.
Byla to samozřejmě nešťastná náhoda, která se záhy vysvětlila.
Ladik k nám totiž pozval ruské tankisty. Vadilo mu, že nás okupují Američani, kteří tak brání Němcům, aby využívali ruské suroviny a ovládli Evropu jako v roce 1939, když přinesli do protektorátu klid na práci, na rozdíl od západních válečných štváčů, kteří by proti Hitlerovi nejraději vedli válku do posledního Čecha.
A tak napsal ruským tankistům zvací dopis. Popsal v něm všechno podle pravdy. Jaká je u nás cenzura, jak dostávají lidi patnáct let za to, že nesouhlasí s nákupem F-35, jaká totalitní opatření u nás fialoví nacisté zavádějí, řízení z Ameriky.
„Přijeďte, bratři, v železných narigontkách a zbavte nás těch osmi tisíc ozbrojených celníků, protože nemáme žádné hranice, moc vás prosím!“ zakončil Ladik svůj zvací dopis.
A bratři přijeli.
Nádherné ušlechtilé tanky se valily ze všech stran a v nich seděli nádherní ušlechtilé lidé s dobromyslnými tvářemi a obřezanými pyji, kteří by ani kuřeti neublížili, natož, aby znásilnili kohouta v kurníku.
A sotva Ladik uslyšel ten mohutný hukot, ne nepodobný tomu, který se dere z hrdel Alexandrovců, když zpívají Svatou válku, nasadil si čepičku a vyběhl vstříc osvoboditelům, drže přitom v ruce nějaké papíry.
„Lidi, nebojte se, to nejsou Američani, to není okupace! To jsou naši čečenští slovanští bratři, kteří nám přinášejí mír! Podívejte, tady to mám!“ křičel Ladik, jako o život a mával těmi papíry, co měl v ruce, „fakt se, nebojte se, to není žádná speciální operace, ale docela legální bratrská návštěva v rámci prohlubování míru mezi naši národy!
Tady to mám černé na bílém!
Ten první papír, to je dohoda z roku 1965 o rozmístění sovětské jaderné munice na území ČSSR a ta smlouva je pořád směroplatná, protože ji nikdo nezrušil!
A ten druhý papír, to je tajná dohoda, že se NATO nebude rozšiřovat na Východ, takže ty tanky jsou tady de facto doma a nesou nám mír!
Mír!“
Ale to už Ladik přiběhl k prvnímu tanku, aby objal a poceloval jeho posádku. Ale tank nezastavil, jel dál.
Byla to nešťastná náhoda.
Ladik si v záchvatu euforie neuvědomil, že papíry, ony dohody, kterými mává, jsou napsány v latince, nikoliv v azbuce.
Ruští tankisté si proto mohli právem myslet, že je Ladik nacista, který na ně mává nějakým projevem Václava Havla.
„Smrt fašistům!“ zakřičel velitel tanku, když k němu Ladik doběhl, ale samozřejmě se spletl, Ladik opravdu nebyl žádný fašista.
Ale když to vezmeme do důsledků, prokázali ruští tankisté nesmírné hrdinství, nemohli přece vědět, že je to omyl. A proto jim taky Jaromír Nohavica věnoval nádhernou písničku, jelikož nedostal Puškinovu cenu za válku, ale za své písně, a ruští tankisté sem k nám nepřijeli válčit, ale ochránit před takovými, kteří by na ně, na rozdíl od Ladika, skutečně mávali Havlovými projevy.
Tak už to chodí, nebýt Ladika, jeho dopisu, nikdy by Jarek Nohavica tu píseň nenapsal a nádherně nezpíval, nakonec Ladika ten ruský tank nepřejel zbytečně….
