Větvičkovy běloruské tanky

Říká vám něco jméno František Skorina? Minskou ulici, která nesla jeho jméno, nechal běloruský prezident Lukašenko přejmenovat na Prospekt nezávislosti. A kdy si vybojujeme svoji nezávislost my?

            Nikde jinde na celém světě nebylo Ládikovi tak dobře, jako v Bělorusku. Kráčeje po širokých, na první pohled moderních a vůbec ne špinavých minských bulvárech (srovnej s Hřibovou Prahou, nebo s Novotného Řeporyji!), cítil to, co musí cítit bez výjimky každý Žid, když se proplétá s košem ovoce a se skopovou kýtou v ruce křivolakými uličkami Jeruzaléma.

            Na co Ládik podíval, z toho mu plesalo srdce a nejvíce mu plesalo srdce z nádherných obušků, které pevně svírali policisté navlečení v neuvěřitelné spoustě všelijaké výstroje, takže jim byly vlastně vidět jen jejich lidské oči, které na Ládika přátelsky pomrkávaly jako na starého známého.

            „To je krása! Tím tak dostat hezky po zádech, to bych byl v sedmém nebi,“ rozplývala se Ládikova nesmrtelná duše blahem při pohledu na obušky.

            Ale běloruští policisté, a obzvláště v Minsku, jsou hodní a nemilují násilí, na rozdíl od policistů španělských, kteří mlátí Katalánce, nebo policistů amerických, kteří mlátí černochy nebo rabující levičáckou lůzu hlava nehlava, a tak Ládik obuškem nedostal, nehledě na to, že nebyl žena.

            Když nemohl dostat Ládik obuškem, napadlo ho, že si aspoň zajde na čaj a na kus řeči do sídla běloruské KGB. Jsou-li Bělorusové dobrosrdečný národ se širokým srdcem, pak příslušníci běloruské KGB a obzvláště její činovníci, jsou skutečnou kvintesencí běloruské dobrosrdečnosti.

Kolikrát se už stalo, že se nezištně rozdělili se zatčenými o příděly vodky, povzbuzujíce je: „Jen pijte, přátelé, pijte! My jsme tady pro vás, ne naopak! Až budete moct, tak nám to vrátíte!“

            Na setkání s těmito lidmi se Ládik opravdu těšil. Tušil, že ho takové setkání musí nesmírně obohatit a jediné, čeho litoval, bylo to, že nemůže pro KGB pracovat, protože jeho obličej, jak dobře věděl, byl málo dobrotivý, jakož i dobrácký, a kdyby šel někoho zatknout, tak by mu nikdo nevěřil, že je skutečně od KGB, i kdyby se prokázal služebním odznakem.

            Proto, když uviděl před sebou na jednom z minských prospektů (byl to Prospekt nezávislosti) nějakého člověka, rychle jej doběhl a zeptal se ho, jak se dostane co nejkratší cestou do sídla KGB.

            „Rád bych vám poradil, ale bohužel, nejsem zdejší, jsem, stejně jako moji rodiče, z Kamene-Kaširského, vím jen, jak se tam dostanete nejdelší cestou. Ale tamhle, na druhé straně bulváru, jde nějaká paní, zeptáme se jí, třeba to bude vědět,“ řekl muž, kterého Ladík oslovil a rozběhl se přes bulvár za paní, která šla na jeho druhé straně.

            „Ráda bych vám poradila. Ale bohužel, nejsem zdejší. Pocházím, stejně jako můj manžel, ze Soligorsku, žijeme tam od narození. Ale tamhle na druhé straně bulváru jde nějaký muž. Zeptejme se ho, určitě to bude vědět, vypadá jako Puškin,“ řekla žena a rozběhla se na druhou stranu bulváru.

            „Rád bych vám poradil. Ale nejsem, bohužel, zdejší, narodil jsem se, stejně jako moje děti, v Chojnikách, v rodině soustružníka a soustružnice. Ale tamhle za rohem jsou dva tanky. Jeden má stříbrnou věž a druhý zlatou, třpytí se, až oči přecházejí. Když se zeptáte tankistů, tak ti to určitě budou vědět,“ poradil muž Ládikovi a ukázal mu, kterým směrem se vydat.

            Ládik se tam vydal, ale když zabočil za roh, tanky už tam nestály. Viděl, jak mizí za dalším rohem. Rychle se za nimi rozběhl, přidržuje si svoji čepičku, aby mu nespadla z hlavy. Ale když doběhl na roh ulice, viděl, jak tanky zrovna zajíždějí za další roh, takže mu nezbývalo, než zase za nimi běžet, aby je neztratil.

            Skoro hodinu takto stíhal Ládik tanky, než ty konečně zastavily před nenápadnou, asi šestietážní budovou, z jejichž otevřených oken se ozýval veselý ženský smích.

Ládik doběhl k tankům, jejichž osádky se už slunily na pancíři svých strojů a zeptal se: „Lidé dobří, kde tady najdu sídlo KGB?“

„Ejhle, člověk!“ zvolali tankisté, probráni z lehké dřímoty, když spatřili Ládika a přátelsky dodali, „tady ta budova, to je sídlo KGB.“

„Díky moc! Ať se daří!“ poděkoval Ládik tankistům a vešel do sídla KGB.

Neuplynula ani minuta, a z otevřených oken bylo slyšet vedle ženského smíchu i srdečný smích Ládikův, jenž znova a znova vybuchoval, jako by to už nikdy nemělo přestat a to se přitom říká, že dobytku smíchu netřeba.

Něco takového mohl říct fakt jen naprostý blbec!