Není experta, který by nebyl přesvědčen, že Jana Masaryka (stejně jako Heydricha) zabili britští agenti právě proto, že je o tom přesvědčen
Březnové noci roku 1948 nebyly zrovna veselé jak na Hradě, tak v Černínském paláci.
„Rychle!
Spát!
Až se probudím, třeba bude všechno jinak,“ převlékal seJan Masaryk, ministr zahraničí, do pyžama, když se na dveře jeho služebního ministerského bytu ozvalo zaklepání, poprvé, podruhé, potřetí.
„Snad se mi to zase nezdá jako ta dnešní schůzka s Gottwaldem!“ pomyslil si, ale zaklepání se ozvalo i počtvrté.
Nezbylo mu, než místo do postele jít ke dveřím.
„Ještě aby to byl tak Clementis!
Ten chlap by jenom makal!“ obával se, že je to jeho náměstek a tak, než otevřel dveře, se ještě raději zeptal, „kdo tam?“
Kdyby to byl Clementis vymluvil by se, že má zase depresi, a neotevřel by, ale jak se ukázalo, Clementis to nebyl.
„Bond!
James Bond!“ ozvalo se za dveřmi.
Jan Masaryk rychle otevřel dveře, aby se mohl přivítat se svým dobrým přítelem z londýnských barů.
„Jamesi!
Kamaráde, kde se tady bereš?“ zvolal radostně spatřiv svého kumpána, srdečně ho objav.
„Jsem tady v obchodní záležitosti, kamaráde!“ odpověděl mu James Bond.
„Děláš pořád do kradených psů?“ zeptal se Masaryk britského přítele.
„Jo, pořád.
Dostal jsem zaručený tip na jednoho voříška.
Je to tady u vás v Praze, počkej, jak se to jenom jmenuje?
Žižkov!“ usmál se James Bond.
„Jo, Žižkov, někdy si tam zajdu, když dostanu vycházku,“ řekl Jan Masaryk a pak dodal, „přece tady nebudeme stát.
Dáš si whisky?
Mám ještě jednu flašku schovanou z Londýna.
Načneme ji, co říkáš?“
„Nejsem proti!
Mám ještě asi tak hodinu čas, než si půjdu pro toho voříška,“ souhlasil James Bond a vešel za ministrem zahraničí do jeho bytu.
„Dnes se mi zdálo, že jsem byl u Gottwalda. Byl to divný sen. Pořád se tam mluvilo o zbraních pro Izrael. Řeknu ti, že to ministerstvo už není práce pro mě. Už jsem se rozhodl, že toho nechám a půjdu hrát na klavír někam do baru.
Jako v Londýně.
Vzpomínáš?
To byly časy!“ zasnil se Jan Masaryk, když nalil sobě i svému příteli whisky.
„Aby ne!
Na to se nezapomíná!“ přikývl James Bond a zeptal se, „takže říkáš, že se v tom snu mluvilo o zbraních pro Izrael?“
„O zbraních.
Jakápak zahraniční politika, když nemáš zbraně?
To jen otecko byl takový naiva, že pořád blouznil o humanitních ideálech!
Jak nemáš zbraně, tak nejsi nic,“ přikývl Jan Masaryk.
„Zajímavý sen,“ usmál se James Bond a vytáhl krabičku ruských bělomorek, „nebude ti vadit, když si zapálím?“
„Ne, nebude.
Ale já kouřím jen v koupelně.
Víš, je tam takové malé okno, do něj si vždy vlezu a tam kouřím,“ odpověděl Jan Masaryk.
„Můžu si bělomorku vykouřit i tam. Jen mi musíš ukázat, jak tam mám do toho okna vylézt,“ neměl s tím James Bond žádný problém.
„Pojď, ukážu ti to. Nic to není,“ zvedl se Jan Masaryk a odvedl hosta do koupelny.
„Pěkná koupelna,“ řekl uznale James Bond, když se ocitli v koupelně a ukázal na okno, „to je to okno?“
„Ano, tady si k němu vždy postavím židličku, stoupnu se na ni, zapřu se rukama o parapet, vytáhnu se do něj, jestli mi můžeš trochu pomoct, zase jsem trochu přibral, víš, my tady měli vládní krizi,“ ukazoval Jan Masaryk svému příteli, jak se leze do okna.
„Vím. Pomůžu ti, neboj,“ chytl James Bond ministra zahraničí za nohy a pomohl mu do okna.
Když pak za tři minuty vycházel z Masarykova bytu, srazil se na schodišti se dvěma muži.
„Dobrý večer,“ pozdravili Bonda muži a nápadně rychle dodali, „prosím vás, jdeme dobře k Janu Masarykovi?
Víte, jsme sovětští turisté a zajímáme se o svatovítskou katedrálu.“
„Jdete dobře.
Ale pan Masaryk není doma,“ odpověděl Bond.
„Nevadí, my na něho v jeho bytě klidně počkáme.
Nevíte, přijde brzy?“ chtěli vědět sovětští turisté.
„Jo, to nevím,“ pokrčil rameny James Bond a pokračoval dál dolů po schodech.
Když vyšel ven, zvednul si límec svého kabátu, některé březnové noci v Praze jsou přece jen ještě chladné a tohle byla nejspíše jedna z nich.
