Jednomu z největších našich polistopadových komiků, respektive tragikomiků se dnes konečně dostane zaslouženého ocenění, Řádu Bílého lva
Václav K. dobře věděl, jaké to je, mít ve svém držení Bílého lva, řád z nejcennějších. Už to jednou zažil, a ten pocit v něm navždy utkvěl. Tehdy, když ho měl, když mohl kdykoliv přijít z práce, vzít Bílého lva, připnout si ho na hruď a stoupnout si takto před zrcadlo, cítil se takřka nadčlověkem.
„Jak je všechno ve srovnání se mnou směšné a titěrné!“ lebedil si, shlížeje na sebe v zrcadle.
Jediné, co mu snad vadilo na Bílém lvu, byla ta mrzutá skutečnost, že ho měl i Václav Havel. Při myšlence na to se mu celá tvář zkřivila do bolestné grimasy a knírek se mu div neodlepil. V takových chvílích hledal útěchu v měkké náruči Jakla nebo Hájka.
„My víme, že jste víc než Havel!“ konejšil ho Hájek nebo Jakl nebo oba, jako se konejší novorozeně, a dávali mu napít ze svých prsů, mléko, které takto nebohý a touto myšlenkou mučený, Václav K. dychtivé sál, bylo naštěstí tak slaďoučké, že bolest přece jen nakonec zmizela.
Pak ovšem Václav Klaus o Bílého lva přišel. Havel sice už v tu dobu nežil, ale i tak bylo víc než zřejmé, kdo v tom má prsty, kdo učinil z Václava Klause, ač ten byl profesor, docela obyčejného smrtelníka. Ta otevřená rána, jež zůstala na hrudi Václava Klause po Bílém lvu, se nikdy nezacelila.
Nehojila se, i když mu na ni po způsobu indiánů v amazonských pralesích v Institutu, jenž hrdě nesl jméno Václava K., jeho spolupracovníci vytrvale močili. Naopak tato rána hnisala, a pálila jako čert, mučila Václava K. a pranic už nepomáhalo mléko, kterým ho kojil Jakl nebo Vajgl, nebo jak se všichni ti otrapové z IVK jmenovali.
Dlouhých, předlouhých šest let takto nelidsky Václav K. trpěl, nemoha nosit milovaného Bílého lva, když se na něj přece jen štěstí usmálo.
Jedno dne se u vrat jeho institutu objevili lidé s prezidentovým poselstvím.
„Jste Václav K.?“ optali se jej.
„Ne, nejsem,“ odpověděl Václav K.
Lidé se na sebe podívali, upadnuvší do neskrývaných rozpaků: „To je opravdu divné!
Řekli nám, že je tento hampejz Institutem Václava K.
Asi to bude nějaký omyl.“
„Ano, je to omyl,“ přikývl Václav K. a nikoliv bez hrdosti dodal, „nejsem Václav K.
Jsem prof. Václav K.
Vizte můj občanský průkaz!“
Václav K., ve skutečnosti ovšem prof. Václav K. podal těm lidem svůj občanský průkaz.
„Skutečně prof.!“ vydechli hradní poslové, když si občanku důkladně prohlédli a s vážnosti, jež odpovídala vážnosti toho, ke komu mluvili, řekli, „bylo by dobré, kdybyste si opatřil frak.“
„Frak?
Mám účinkovat ve Stardance?“ ožil Václav K.
„O Stardance nic nevíme,“ pokrčili lidé rameny a dodali, „máme vám jen vyřídit, že budete vyznamenán Bílým lvem. A k Bílému lvu hodí se nejlépe frak s dlouhými šosy.“
„Bílý lev!
Já dostanu Bílého lva!“ zalapal po dechu Václav K., načež se ze všech stran začali sbíhat zaměstnanci IVK, mnozí jen v pantoflích, nedbale oblečeni tak, jak se zrovna probudili, Jakl dokonce přiběhl s rozpuštěnými vlasy, jako by si právě na starém bělidle bělil spoďáry.
Nebylo nikoho, jehož rty by Václav K. nepocítil na své tváři, jež byla radostně celována.
Pocity všech, kdož zasvětili svůj život drobné masarykovské práci v IVK, pregnantně vyjádřil právě Jakl, jenž stále rozpuštěnými vlasy vypadal skutečně impozantně.
„Pravda zvítězila!“ vykřikl a vlepil hubana Vajglovi, kterého si pro slzy štěstí, jež se mu draly do očí, spletl s Václavem K.
„Já nejsem Kikina, já jsem Vajgl!“ musel nebohý Vajgl upozornit svého kolegu na omyl, kterého se dopustil, aby jej mohl napravit a zulíbat toho, kdo si to skutečně zasloužil.
Následující dny byly v životě Václava K. snad těmi nejkrásnějšími. Dají se bez jakéhokoliv studu přirovnat k tomu, co prožívá každý muž při pohlavním aktu (ať už heterosexuálním či homosexuálním), když se již zcela neodvratně blíží vyvrcholení, jemuž už nelze nijak zabránit.
Ale Havel nikdy nespí!
Bylo to poslední noc předtím, než se měl Václav K. opět setkat s milovaným Bílým lvem.
Leže na manželské posteli vedle své ženy, jež už konečně pověsila diplomacii na hřebík a odešla do zaslouženého důchodu, sladce snil o Bílém lvu.
Zdálo se mu, že je ve Vladislavském sále a oči všech se upírají na něj.
„Měl mu to dát hned!
Proč s tím čekal šest let!?“ slyšel, jak si všichni kolem šeptají.
Konečně se odněkud vynořil škobrtající prezident, obklopen houfem členů své ochranky, již ho podpírali. Prezident došel k němu, jeho ochranka se rozestoupila, ale co to!
Prezidentem nebyl Zeman, ale Havel, který držel v ruce kladivo, jímž chtěl zabít do hrudi Václava K. obrovský hřeb, kterým byl opatřený řád Bílého lva.
„Tak ses dočkal, hehe!“ rozesmál se vtělený Ďábel, největší nepřítel demokracie pod Sluncem, mnohonásobný vlastizrádce.
„Neeeee!“ vykřikl Václav K. a probudil se.
Byla noc, všude tma, za okny takřka neslyšně šuměl protiproud.
Václav K. rozžal lampičku na nočním stolku, aby zahnal Havlův přízrak.
„Co blbneš?
Vždyť je noc!
Ty se z toho lva ještě zblázníš!“ obořila se na něj nevrla manželka, kterou tím probudil.
„Nechci jej!
Nechci!
Nezasloužím si jej!
Jsem prázdný a falešný, bylo by to nečestné a nepoctivé, kdybych ho skutečně dostal!“ vykřikl Václav K. ve zjevném pohnutí mysli, které nejspíše vyvolal onen hrůzný sen.
„Zbláznil ses, nebo co?
Večer půjdeš na Hrad, já už nemíním poslouchat ty tvoje věčné nářky, že nemáš Bílého lva, a Havel jo,“ okřikla jej žena.
„Mám přece Pribinu.
To mi stačí!“ bál se Václav K. Bílého lva jako Halík kříže.
„Už jsem řekla.
A spi už!
Ráno brzo vstávám, musím si ještě hodit do cajku vlasy!“ nepřipustila žena další diskuzi.
Václav K. zhasl, ale dlouho se bál usnout, aby se mu zase ve snu nezjevil Havel.
Ale příroda si poroučet nedá, Václav K. přece jen usnul, a když se ráno probudil, bylo pohnutí mysli už dávno pryč, Václav K. už naštěstí ani trochu nepochyboval, že si Bílého lva zaslouží ze všech nejvíc.
Důkladně se celý vydrhl, vzal si čisté spodní prádlo, ba dokonce i ponožky, takže to vypadalo, že se nechystá na Hrad pro Bílého lva, ale do hrobu, jak si dal na sobě záležet.
